Říjnová oddílová Paraplíčka protknul pech zvaný klíče.
Říká se, že neštěstí či smůla nechodí po horách, ale po lidech. Ověřili jsme si lidové moudro na vlastní kůži. Potvrdilo se i neblahé pravidlo do třetice všeho dobrého i zlého. Co se stalo jednou už se nikdy nemusí stát. Ale co už se stalo podruhé, stane se i potřetí. Jako bychom prožili staré arabské přísloví zmíněné v Alchymistovi. Nechceme podceňovat tituly ve čtenářských denících našich trenérů, ale mohli něco tušit. Vašek asi tušil, protože první slova na třetím Paraklíčku věnoval tématice klíčů a důrazně apeloval na zvýšenou ostražitost, s tím, že se už pro žádné klíče nevrací. Možná tím zpečetil běh událostí. Kdo ví.
Ale vraťme se zpět v čase k druhému a později i prvnímu Paraklíčku. Druhé zanechání klíčů připišme na vrub klukům Pokorným. Odjeli se svojí mámou dříve domů. Zjistili a ohlásili ztrátu, až když Vaškovo auto projíždělo Železným Brodem a malou chvíli poté, co si Vašek spokojeně pochvaloval, že má dobrý čas a v pohodě stíhá schůzi oddílu. Na schůzi jsme přijeli pozdě. V Železňáku byl odpojen na miniplacku vlek. Bleskový výsadek tam. Rychlé najití klíčů bez výrazného poznávacího znamení a fofrem do loděnice. Cestou zpátky už si Vašek nic nepochvaloval a většinu času mlčel. Nechť toto Brouk bere jako oficialní omluvenku pozdního příchodu na schůzi.
Prvenství ztrát ovšem patří Terce a jejím klíčům s oranžovou ozdobou geniálně splývající s napadaným podzimně vybarveným listím. Dáváme jí 10 bodů za umělecký dojem a oklamání Ládi (Terko, že by vendeta za pólostřelu míčem do hlavy a následovného čochtana na přehradě?). Láďa hnán mužskou intuicí (a pak, že jí muži nemají) před odjezdem světly prozkoumával okolí auta, zda-li něco neleží na zemi. V loděnici zjistila Terka, že nemá klíče a Láďa musel prohledávat svůj zabordelený kufr. Neúspěšně. Ještě si to zopakoval ráno na žádost Terčina tatínka. Opět neúspěšně. Načež tatínek musel přijmout nepříjemnou pravdu a vyrazit za pomoci Láďovi navigace po telefonu (dvakrát prudká zatáčka a za ní čekej odbočku dolu, co není vidět) na Paraplíčko. „Klíče i zatáčka objeveny na první dobrou,“ konstatoval poté táta Terky.
A takhle si tu prosím v oddíle blbneme s klíči.
Zajímavé bylo, že se opravdu jednalo o tři po sobě jdoucí treninky na Paraplíčku. Tedy zpět k třetímu Paraklíčku. Pamatuji si, že jsem si až obsesivně hlídala klíče. Nevím jak ostatní. A možná, že někdo, řekněme pan-paní neznámá pro jistotu zastrčil Vaškovi klíče od zapalování do kufrového zámku, aby se neztratily. Dodnes se neví, kdo to byl. Ani to v tu chvíli nebylo důležité. Parta znalců nešvarů Sharanů pouze na sucho polkla. Zděšení v očích bylo vidět i přes rychle postupující smrákání. V polovině záchrané akce jsme už museli svítit svítilnami v mobilech. Vašek v jednu chvíli klesal na mysli a posílal nás všechny domů, ale sborově mu bylo řečeno, že bez něj nikdo neodjede.Vodáctví je sice individuální sport, ale jak si mnozí z nás ověřili v praxi, kamarádi Vás nenechají ve štychu a můžete se na ně spolehnout. Je příhodné jak naštěstí v neštěstí jely správné posádky se správným vybavením aut. Jirka od malého Honzíka měl ve svém stavebním autě silikonový olej ve spreji, sikovky...David z Harachova druhé kleště a Láďa nabízel motorový olej. Klíč nešel vyndat a jen se protáčel. Odolával potvora srdnatě. Záchranná akce – rozumněj pomocí dvou sikovek rvu a pačím klíč ven bez ohledu na prsty a lak auta – trvala přes dvacet minut.
Co k tomu dodat? Snad jen, že počtvrté se již nic nestalo. Něco na lidové modrousti asi musí být aneb na každém šprochu pravdy trochu.
Tyto klíčové události pro netovou kroniku Dětské přípravky zaznamenala Lucka
A teď veselejší foto z říjnového ježdění:
