Zprávy z Ruska: Zakončení Altajské sezóny část 1.

 Jak jsem v minulé části na konci nastínil, bylo v plánu vyrazit na zakončení sezóny na Altaj. A jak to dopadlo? Sjeli jsme něco? Neumrzli jsme? Čtěte dále…

Na Altaj jsme nakonec vyrazili ve čtvrtek 25. září. V 17:30 se scházím se Sašou a Mášou, nakládáme moje věci do auta a pak ještě vyzvedáváme Polinu. V plné sestavě se vydáváme na 1024 kilometrů dlouhou cestu na prodloužený víkend (z „ajťáckého“ hlediska nádherná vzdálenost). Z Tomsku jedeme přes Novosibirsk, Barnaul, Gorno-Altajsk a pak ještě dalších 300 kilometrů do srdce Altaje. Brzy se stmívá, takže toho není moc vidět. A protože tu zatím nemůžu řídit, tak jsem se vezl jen jako pasažér.

Z cesty mi v hlavě utkvěla hlavně první velká nehoda, kterou jsem tu viděl. Nepočítám nějaká malá ťuknutí a podobně, prostě smrťák. Ač je internet plný videí z ruských silnic, tak se tu jezdí celkem normálně, mimo města bych dokonce řekl, že je tu provoz menší jak u nás. Silnice jsou různých stavů, ale na ty vzdálenosti, které udržují, bych řekl: „Klobouk dolů, jsou v celkem dobrém stavu.“

Každopádně kolem jedné ráno na obzoru blikat policejní světla a pomalu se blížíme. Za několik minut dojíždíme za stojící kamion. Ten se po chvíli rozjíždí a pomalu začínáme vidět, co se stalo. Projíždíme úplně po kraji zpevněného pásu kolem silnice, protože přes oba dva pruhy jsou náhodně rozházené věci a leží tu UAZ Furgon s vlekem. To by ještě celkem šlo, kdyby nebyla celá zadní půlka odtržená od podvozku a vylomená o 90 stupňů. Cosi podlouhlého ležícího na zemi a zakrytého dekami jen dokresluje atmosféru. Co se tam stalo, by mě fakt zajímalo, ale vzhledem k tomu, že ve Furgonu jsem si bezpečnostních pásů nikde nevšiml, tak to asi dobře nedopadlo.

Časem se dopracováváme do hor, přejíždíme poprvé Katuň a začínáme stoupat do hor. V 6 ráno zastavujeme na sedle Чике-Таман v nadmořské výšce 1295 metrů nad mořem. Venkovní teplota je -3°C a já pomalu přemýšlím, jak tenhle výlet přežiju a jestli mám dost oblečení. Naštěstí jsem ujištěn, že tam, kam jedeme, bude určitě tepleji.

Za další dvě hodiny, s ještě jednou zastávkou s výhledem na soutok Čuji a Katuně, dojíždíme k slalomové dráze na střední Čuje. Jsou 3 stupně a severní stěny hor jsou pokryty lehkým popraškem sněhu. Slunce krásně svítí. Ať se snažíme být sebe víc nenápadní, abychom nikoho nevzbudili a mohli jít spát, stejně se hodně lidí budí a tak probíhá trochu unavené seznamování po čtrnácti hodinách v autě a ač mi asi 3 lidi nabízí, že můžu jít spát k nim do stanu, vřele odmítám a oblečen do všeho co mám, ulehám na dvě hodiny spát.

Budím se kolem desáté, sice je chladno, ale je úplně jasno a slunce už se opírá do stráně, která byla ještě ráno pokrytá jinovatkou. Vstáváme, snídáme, balíme věci, seznamuji se a pak se všichni balí, převlékají a převážejí se auta. V plánu máme kus střední Čuji od slalomky pod Begemot. Celkem nás pojede asi kolem patnácti.

Ještě než odneseme lodě k vodě, tak kolem nás prochází raftaři, kteří zde trénují na MS v Brazílii. Pak jdeme nasedat, někteří nad slalomkou, někteří pod. Ve vracáku naposledy vidíme raftaře, dnes trénují sjezd, takže se tam chvíli rozcvičují, pak se srovnají vedle sebe, odstartují a znova je vidíme až asi v půlce splavu, kdy jedou autem na druhé kolo. Dostávám od Ženi do lodi záložní pádlo, prý mi věří víc než sobě.

Chvíli si hrajeme ve válci na nasedačce, zvykám si na ostřejší hrany na Directorovi. Pak jedeme dolů. Jedu za Sanchezem, slalomka není zadarmo, hlavně kvůli tomu, že nemá systém, prostě rozsypané kameny, ale nedělá mi to problémy. Pár přejezdů dole a pak si to vynáším a dávám ještě jednou. To už se k nám připojuje zbytek a vyrážíme dál po proudu.

Čuja za malé vody není nijak náročná, sem tam nějaká zajímavá kombinace, ale hodnotil bych tak za WW III, asi ne víc. Zvykám si na boofování. Přeci jen je ta velikost a váha znát, takže boof vyžaduje precizní provedení, ale postupně se sžíváme a tak si užívám vracáky. Cestou plave pár lidí, tak lovíme lodě, lidi většinou doplavou sami.

Cestou dáváme ještě asi 2 přestávky a pak pár lidí vystupuje. Zbytek pokračuje a za chvíli vysedáme na rozlehlé oblázkové pláži na levém břehu a před námi je známý most z videí z Krále Asie. Čeká nás peřej Begemot (Бегемот) na které se jezdí kajak cross a Chinese race na Králi Asie.

Sanchez mi vysvětluje, že je dobrý si to najet zleva a pod mostem to boofnout nalevo. A počkat a odjistit ostatní. Dál pak se buď stále držet vlevo, nebo dva boofy vpravo, ale nejsem si úplně jistý, kudy to přesně myslel. Pak fotím první kluky, co jedou, a jdu na věc. Jedu za klukem na rodeovce, všechno jde jak po másle. Najíždím si to víc po středu než on, protože to v nájezdu pod most hází na skálu nalevo. Všechno krásně čistě, nájezd po jazyku, boof a jsem pod mostem. Jemu se to nepovedlo tak dobře, tak tam chvíli stojí na zádi, ale nakonec podle skály ho to pouští. Chvíli čekám a jistím a pak si jdu dát druhé kolo.

I

Foto: Kirill Kosogorov

Druhé kolo bez problémů, počkám si na boof a ten mě posílá až do vracáku. Čekáme na posledního, pak vyjíždíme dál. Čekám ve vracáku jako poslední. Přejíždím si ještě na druhou stranu a dávám ostatním trochu náskok. Máša docela dlouze eskymuje a seznamuje se s kamenem. Poté zastavuje ve vracáku, tak zastavuju nad ní a hlídám ji. Pak dojíždíme zbytek u levého břehu, což je vlastně jen série několika jazyků, taková větší Prádelna na Kamce. Zespodu si říkám, že jsem měl jet vpravo a dát si boofy, ale už si to znovu nevynáším.

Pak do sebe soukáme čokoládové tyčinky. Nabídnout celou jako prvnímu přijeduvšímu borcovi se ukazuje jako osudová chyba, zpátky už se mi nic nevrátilo. Tak otvírám druhou. Ještě než dojedeme na vysedačku, tak odlovíme pár krys. Člověk se tu pořád kochá, ač jsem to zatím nezmínil, i když třeba voda byla zrovna docela nuda, tak ty výhledy. Ty výhledy! To se prostě neokouká jen tak, kam se na to hrabou Alpy.

Na vysedačku už zatím ostatní přepravili všechny auta, takže vysedáme, převlékáme se, jíme a řešíme, kam pojedeme a kde se nakoupí pivo. Všichni prosí Sancheze, aby nakoupil pivo, ale tomu se to nelíbí a brání se, že všichni kolem toho obchodu pojedeme.

Navazujeme, balíme a přejíždíme. Cestou ještě nabíráme vodu. Údolím vede též stará stezka, po které se do Ruska dříve dovážely suroviny z Mongolska, které je vzdáleno asi 200 kilometrů. V obci Иня nakupujeme pivo na večer. Že mají v Rusku česká piva, to jsem si zvykl, ale že uprostřed Altaje budou mít lahvového Zlatého Bažanta a Krušovice v plechu, to bych nečekal.

Dojíždíme kousek níž, kde budeme zítra ráno nasedat na střední Katuň. Nádherné místo u řeky. Zajímavé je, že když jedete údolím, tak ač je jeho dno rovné, není řeka vidět, protože v té rovině se za ty tisíciletí prohrabala ještě o nějakých 80 výškových metrů níž. Na některých příjezdech na nasedačky si občas připadám, jako bychom jeli rally Hedvábná stezka.

Sjíždíme na nasedačku. Vaříme na ohni večeři, hudba z aut, pak kytara. Za západu slunce se na nás přišla podívat liška. Vůbec se nebála, prostě přiběhla doprostřed mezi auta, na nějakých 15 metrů od nás, a když jsme si jí všimli a všichni ji začali sledovat, tak zase utekla. Zde se seznamuji s dalšími lidmi: „Ahoj, já jsem páter Ivan.“ Asi jsem hodil lehce nepochopený výraz. „Otec Ivan, nebo prostě Ivan.“ Skvělý chlapík, který poslouchal reggae a jezdí taky na Directorovi. Kolem půlnoci jdu spát.

V dalším díle se podíváme na střední Katuň a masakr, který proběhl hned na první peřeji. A taky na jeden epický fail, který se mi povedl.