Korsika 2014

 Korsika 2014  MAKO, KubaT, VašekV.

Pátek 25.4.: Odpolední balení, nakládání, kolo dovnitř, 3 lodě na střechu. Věc nevídaná: MAKO stihnul i komplet nakoupit! Mondeo je super ohromná kára, takže máme bohatě místa. Svištíme přes Prahu, Plzeň, Mnichov, Brenner, Bolognu do Livorna. Kuba je krásně naspeedovanej kdovíčim, takže odřídil většinu cesty. Já (krásně podspeedovanej) většinu prospal, a když jsem měl řídit, zvládnul jsem to tak hodinku, pořád se mi zavíraly víka, musel jsem zastavit a spát. Takže to vzal MAKO. Nejhorší je kus těsně nad ránem na úzký italský dálnici plný zatáček a mostů.

Sobota 26.4.: Ta cesta je neuvěřitelně dlouhá, kolem 11 hodin. Trajekt jsme krásně stihli, vodáci ve frontách skoro žádný, jen jedno auto Brňáků. Žlutý kolos nás pohltil. Na trajektu je pohodička, klasicky jen zevlujeme, hledáme a testujeme různý spací místa, užíváme si blankytně modrý moře a okolní ostrovy - i příjezd do Bastie. Ta plavba a moře se nám suchozemcům nikdy neomrzí. Vracím se sem po 4 letech, ale všechno mi přijde tak nějak povědomý, známý, blízký. Nákup v Hyper-U, klasika, ostuda. Kuba pěkný slečně za kasou cpe český kačky a ta kačka si je kupodivu nechce vzít. Hlavně že máme růžové děťátko alias placentu, rozuměj 5 litrů vína. Jedeme na Golo a nasedáme na střední klasiku od Ponte Castirla přes Vysavač do Ponte de Leccia. Je to hrozně dlouhý po voleji, ale nějak jsem přežil. Vodočet cestou 175cm, spíš málo. Prej na rozpádlování. Jedeme na horní Asco, ale nemá vodu. Kempíkujeme na tradičním místě pod mostem. Všude jsou tu nadělaný závory, brány 2 metry vysoký, aby tam nemohly zajíždět kempry, možná i vodáci. Ale náš dlouhán si klackem jednu stranu přizvedává a zajíždíme na krásnej plácek. Naše posádka se skládá z jednoho normálního obtloustlýho Čecha a potom dvou cizinců - ten vysokej hubenej je zarostej jako zapomenutej partyzán, nosí černý hadry a na hlavě má hučku, aby se nespálil. Ten druhej - asi Peruánec - při ochlazení pobíhá v ponchu, který se zásadně nesmí prát a pořád si motá nějaký koření a kouří ho. Večírkujeme, v noci spadlo pár kapek, takže cvičně stavíme stan.

Večeře na Ascu:

Neděle 27.4.: Prohlížíme horní Restonicu nad Corte, je tu dost vodáků, ale nám to přijde, že tam není voda. A když tam je, je to maso. Jedeme Tavignano. Nechce se mi pádlovat přes přehradu, tak přelejzáme plot z příjezdovky k elektrárně a jedeme zpod ní alpinstartem. Vody je akorát. Úsek je moc pěknej, kochací peřejky, soutěsky, hluboký tůně. Končíme u druhýho silničního mostu. Kluci chtěj jet ještě jednou, ale mě to bohatě stačilo, nedostanou mě tam už ani heverem.  Tak se otáčím s autem jako řidič. Jsou dole za pár minut. Akorát jsem prozkoumal krásný spaní nedaleko. Plac pro 100 lidí, i na oheň ideální. My ale máme ještě chvilku času, tak se přesouváme na Vecchio. Kontrola vodočtu (152 cm) na Ponte Nocetta ve mně konečně probouzí radost a někde dobře zatoulanou touhu po pádlování. Kluci rozhodně nevypadaj tak šťastný jako já :) Spíme u mostu, nosíme věci, děláme oheň, je krásně. Nad horama kouzlí mraky. Užili jsme si fajn večer. Pak ještě přijela dodávka Švýcarů, ale byli v pohodě.

Oheň na Vecchiu:

Pondělí 28.4.: Nějak nám fouká. Vyjíždíme na Ponte Vecchio a jedeme střední úsek ke spaní na Ponte Nocetta, 5 hodin, rychta. Hned vstupenka je docela morálovka, zvlášť když jí Švýcaři před náma přenášej. Pořád se nás ptaj, jestli to tu opravdu známe. No, jel jsem to, ale moje paměť je v horším stavu než u vyřazenýho IQ151. My to prášíme a během několika prohlížení je předjíždíme a mizíme z dohledu. Celkem přenášíme někdo 1, někdo 2, někdo asi 4 místa. Ale řeka je opravdu náherná. Jsme u Kafemlejnku. “To žlutý Hydro”, (možná pro letošek nebylo žlutý, asi zelený) nám dává 50% šanci. Smažim to první, nějak mi to vyšlo, krásnej polet boofem a odjíždím v pohodě pryč, následující esíčko ve vzorový svíci, kterou mi drsný krýkaři můžou jen mlsně závidět. Nevim proč, Mako si Mlejnek přenáší. Jede Kuba, vzorně si těsně před hranou ťuknul špičkou o skálu, takže tam padá s nulovou rychlostí. Následuje balistická ukázka á-la start nákladní rakety Proton. 300 litrová loď je skoro celá ve vzduchu a za pár vteřin už je její pilot celej ve vodě. Vzorová záchrana od Maka. Loď počkala, až vyleze Kuba, pak zajela k nim do vracáku. Já čekám u esíčka, už plave pádlo, tak hup do vody a už plaveme spolu. Krásně jsme to zvládli. Od rozplavby to Kubu trochu přestalo bavit a občas ho musíme přemlouvat i do extrémně těžkých trojkových peřejí, naštěstí se nechá. Já furt čekám na to místo, co jsem tehdy přenášel a furt mi to není nějak povědomý. Až jsem v něm skončil bokem, tak jsem si řekl, že to mohlo být ono. Šuplík mě vystřeluje zase do vzduchu, padám bokem do škvíry, voda na mě. Držim na loktech. MAKO aktivuje, rychle jede zespoda ke mě. Tak si pokecáme, už tu takhle moc dlouho nevydržim. Dopředu do šupliku se mi nechce, tak s tim cukám dozadu. Loď se uvolnila, komplet mě to zadupává hlavou dolu, jednou rukou jsem udržel pádlo, vyzvedávám a je pohoda, už je dojet ten zbytek kataraktíku. A protože už si z toho nic dalšího nepamatuju, kromě neustálýho vylejzání, prohlížení a nalejzání, jsme za chvilku dole :) Válíme se na tábořišti, fouká a MAKO opět hrdinně šlape do šílenýho kopce nahoru a pak zase dolu pro auto. Je docela brzo, tak váháme, co dál. Dojíždějí Švýcaři, taky vysmátý a spokojený, piknikujeme a nakonec se rozhodujeme pro přejezd hor. Ve Vivariu poprvé opravujeme auto, dolejváme vodu a vjíždíme do mraků, zimy, deště. Serpentiny dolů, míříme na Gravonu. Hledání nasedačky a spaní v Bocognanu. Na kruháku se musí doleva a projet celou vesnicí zpátky a přes dálnici. Pak už jen instinktivně dolů, držet se lepší cesty. Jsme u elektrárny, 200m nad starým mlýnem. Pěkný místo na spaní, stavíme plachtu, kde vegetíme, vaříme, popíjíme. Vody v Gravoně není moc, ale je opravdu pěkná, štěrková, ve spádu. V noci toho moc nenapršelo. Kuba našel krásnou kančí čelist, tak jsem mu jí přidělal na čumák auta.

Nasedačka na střední Vecchio:

Úterý 29.4.: Ranní exkurze na menhir, pěkná procházka s krásným výhledem do celýho údolí Gravony. Nasedáme na ni na ř.km 27, vody je 10 cm nad pilíř, dle vodočtu cestou = 30 cm = MV. Ale dá se. Převážně široké štěrkové koryto, v něm balvanité stupně, pár soutěsek, kataraktů. Celý se dá jet i za VV, pak to určitě bude moc pěkný. Za MV kličkovačka. Okolo je dost civilizace. Když se to zavře do soutěsek, je to konečně fajn. Nesjízdný místo před D229 je sjízdný, ale když to píšou… Nasedáme pěkným vysokym alpinstartem a hned do dalšího kataraktu, celej levem. Jez na 31. ř. km je krásnej čistej padanej, se šlajsničkou, kde je dostatek vody. Závěrečná krásná peřej u mostu D1 (37,5). Krásná vysedačka, pláž, plotny, píseček, pivo je 100m za mostem vl. Kuba šlape pro auto na kole. My se sluníme a lemtáme krásně vychlazený pivo, co nám tu Kuba narafičil. Pravá dovolená. Sjíždíme do Ajjacia na pláž přímo u letiště, kam je dobrá navigace cedulema. Písek, sýry, vínko, moře, vlny, lodě, kajaky, surfing, aspoň trochu. Ultradovolená. Po vydovádění balíme a frčíme na Liamone. Vodočet ukazuje krásnou vodu, placák je lehounce zaplavován. Odjezd nahoru do Guano les Bains na osvědčené místečko. Překvapivě tu vůbec nikdo není. Takže oheň, opět vínko, knedlíky s cibulkou a se zelím, hvězdná

obloha, pak trochu deštík.

Jeseňák na Gravoně:

Surfing na moři:

Středa 30.4.: Liamone, moje láska. Opravdu jsem se na ní moc těšil. A užívám si jí. Klucí s respektem. Ale kdo chce, může si všude zapřenášet, jak je libo. Dokonce jsem poznal i to hnusný místo a včas jsme přistáli. Pak si pamatuju vodopádek, trochu morálovka. Jasně, nejedu. Asi 2 minuty. Pak už mám jasno, že to je přeci krása. Kluci mě jistí, vstupenka, bufik, suchá šprajda, auforie. Pod ústím Fiume Grosso je místo, kde se před týdnem utopil Ital. Absolutně nenápadný, nikdo by neřekl, že se tam dá zůstat. Dá. Smutný. Vše je dobře označeno sprejem. My to jedeme skokem vpravo a pak traverz doleva. Pro zpestření našeho zájezdíčku klucí nacvičují signalizaci a protože Kuba je s náma poprvé a nerozumí naší intuitivní hatmatilce a my jeho emerickým fintám, padá MAKO jedním jazykem bez rychlosti do válce a už tam spokojeně dribluje, jak on umí. S lodí i bez lodi. Kuba ho má na dosah. Bohužel na dosah nemá házečku, kterou si vozí v lodi, takže neváhá a hrdinně pro něj skáče, i když nemá žádný záchranný vybavení. Až večer po 3 litrech vína nám prozradil, že mu ujely na skále kopýtka a k MAKOvi spadnul, i když opravdu nechtěl :D Ještě je chvilku fotim, jsem na druhým břehu než oni, pak beru házečku a už táhnu 2 rybičky na žluté udičce ven ke břehu. Jedna z nich si ještě k tomu táhne červenou loď. Po nějaký době jsme dojeli k takovýmu bezpečnýmu krysícímu místu, že jsem si řekl, že to taky vyzkouším, jak mi to jde. Šlo mi to hodně dobře, bylo to rychlý :) A záchrana pohodová.  Sypeme dál, jedno místo krásnější než druhý. Konec je lepší neočekávat, protože ten je opravdu ještě daleko a ne za touhle zatáčkou doleva. Už jsme na vodě hodně dlouho, začíná být chladněji, že se nám ani nechce stavět na svačinku. Chyby se postupně vrší, tak u jedný pěkný šluchty vyhlašuju odpočinek, narvali jsme se jednou tyčinkou, sprášili katarakt a frčíme dál. Po 6,5 hodinách se údolí rozevřelo, v řece je ohromná štěrková lavice a za ní konečně spatřujeme most, heuréka. Voda klesla, už je omýváno jen čelo placáku. Odpovídá 80 cm vodočtu v soutěsce na ř. km 17, asi není online. MAKO má zánět palcový šlachy na ruce, boule, co roste a bolí čím dál víc. Stejně vyráží na kole, Kuba stopem a já dělám orloj na mostě. Nahoru dojeli stejně. Vaříme večeři, piknikujeme u silnice, špekulujeme, co dál, k tomu pijeme růžový, pak se pouští muzika a už jede nejlepší večírek celýho zájezdu. Ke kančí čelisti na přídi přibyl zlomenej červenej Werner, co jsme našli. Usínáme na louce, Kuba v autě. Krásná noc.

Čtvrtek 1.5.: Odpočinkový den. Nějak jsme se pobalili, sjíždíme k moři a jedeme po pobřeží. Cílem je mys u Piany, je na něm historická strážní věž. Krásná cesta, je vedro. Okolo skalnatý pobřeží, na závěr trochu lezení k majáku. Kocháme se tu a pak úmorná cesta vedrem zpátky do kopce. Vracíme se po pobřeží a hledáme vlny a místo, kde by se dalo přespat. Nakonec jsme našli kousek od obloukovýho mostu, ale všude se píše, že je to zakázaný. Ale je pozdě, vaříme véču a pak to rozbalujeme na terásce jednoho zatím zavřenýho bufíku. je tu krásně, moře šumí, slanej vzduch mě uspal chvíli po západu slunce.

Výlet ke strážní věži:

Pátek 2.5.: Fičíme zpátky na Liamone. Chceme jet vyšší úsek z Orta do Guana, 6 km. Sjízdnost posoudit z mostu v Guanu, celý úsek bude obdobný. Je to ideální na rozjetí pro dolní soutěsky. Za MV jsme to prodrncali. Z Orta vede turistická cesta dolů k vodě, je to trochu procházka, ale dalo se to. Skoro celý to jedeme na oči, taková příjemná čtyřka, jen kdyby bylo víc vody. Čekání na cyklistu MAKA si krátíme skákáním z mostu v Guanu, nějakejch 10m, pěkný polety. Balíme a šílenou klikatící se silnicí s úžasnými výhledy, přeháňkami, zatáčkami, vesničkami a srázy jedeme z Murza po D4 až na Gravonu. Přes sedlo do Vivario a ještě jedno šílenější sedlo plný starých sporťáků veteránů do Ghisoni. Exkurze na Raketu, dneska vypadá libově na pohodičku. Jen to pokračování… Defile vypadá výborně, je v něm dost vody, krásná řeka. Ale už nemáme tolik času, Kubovi se nechce a MAKO má tu šlachu. Kocháme se úžasnou vodou, pak jedeme dolů. Kuba si rve blahovičníky na kouření, na pumpě nakupujeme proviant a nacházíme naprosto úžasný místo přímo na pláži. Večeře, přebalujeme zahrádku do rychlostní podoby, poslední večírek a brzy spát, abychom byli fit na cestu.

Drýmtým po akci:

Sobota 3.5.: Vstávat v 6, rychlobalení. Trajekt je plnej vodáků, parkujeme první, úplně ve špici. Zabíráme dobrý křesýlka na přídi. Štěstí, loď je pak úplně narvaná. Pospáváme, čteme, vočumujeme a míříme na pevninu. Kubu jsme usmlouvali do Pisy. Ohromná vojenská letecká základna. Pak půlhodinová exkurze k šikmoidu, která nám všem naprosto vyhovovala a dostačovala. Za chvilku generální oprava hadice v motoru - uřízli jsme ji. A potom už jen nekonečný hodiny a stovky kilometrů domů, kde jsme v neděli nad ránem.

To by už mohlo stačit. AHOJ! VašekV

FOTKY TU