Jaro v Jizerkách z vodáckého hlediska nenastalo, tak jsme se po jednom rakouském víkendíku s Vytounem a Samurajem vydali do Piemontu. Hned začátek výletu byl trochu zmatený. Jelen hlásí že nikam nejede kvůli zranění, kluci z Jablonce se mnou počítají a lanaří mě i stará pražská parta.
S nimi se chci sjezdit kvůli jednomu většímu podniku na podzim, tak se nakonec rozhoduji pro pražskou alternativu. Vyrážíme v hojném složení dvěma auty z Prahy - Vytoun si veze holky a Samuraj Jarku. Plán je Moesa - Bernardino. Moesa je ale suchá, tak po konzultaci s jinou pražskou partičkou vyrážíme na Calancascu, která je spíš sušší a přejíždíme na Cannobino. Diskutujeme nad vodním stavem a který úsek jet. Volba padá na spodek. Je krásně, morál vysoký, ale nenechme se mýlit, nasedáme pozdě a říčka má solidních 8kubíků. Prášíme jeden stupeň za druhým, je to nádhera, stěny vysoké, slunce svítí, vody dost (o šutry moc nemlátíme). Pak ale přijde první strašidelné místo. Balvan uprostřed řeky, z obou stran podemletý. Jediná cesta je z pravého kanálu nastoupit na slide (mokrou skálu:) což Samuraj po půlhodinové spekulaci také činí. Další půlhodinu se prokousáváme přes další stupeň a šutroviště ve velmi zavřené soutěsce (v popisu psali že je velmi tmavá a strašidelná, ale tady už opravdu koukám kdy se mi na helmu pověsí netopýr). 
To už začíná být docela pozdě a tak nervózně zrychlujeme postup. Tady jsem opravdu pochopil co to je must-run. Potkali jsme pětkový dvojstupeň. Nakoukat nejde, jistit nejde, jet se musí. Trychtýřem na plotnu a pak hurá do propěněného válce. Supa jsem viděl jen mizet za hranou. Jedu za ním. Je sice dole, ale škrábe se na skalní polici, naštěstí si sám pochytal loď i pádlo. No a pak to přišlo!
K tomuhle místu se nedostanem. Na další prohlídku eventuelně jištění vede mokrá lezecká cesta obtížnosti 4b což nikdo nechcem bez jištění riskovat. Z poslední police vidíme stupeň s kolovadlem se slajdovou vstupenkou. Moc se nám nelíbí, ale cest ven z kaňonu zdánlivě nevede mnoho, tak se po kratší debatě Tomáš se Samurajem odeberou k lodím. Samuraj to zkusí, Tomáš naštěstí čeká v horní laguně. Už když byl Samuraj na hraně, bylo jasné co se stane. Do trychtýře spadl jako pytel. Tři pokusy o eskymáka, pokus vypádlovat a saje ho to zpět. Vykopl se a dává si kolečko. To už víme že hoří a já letím k té horolezecké pasáži, kluci mi v rychlosti ještě hází od lodí jednu desítku (házečku, nikoli pivo). Přes první krok mě vysadili a já se modlím aby vedla cesta až k Samurajovi. Za ostrohem už ho vidím oprostřed řeky na šutru, hvízdá abysme nejezdili. Kluci ho ale vidět nemohou a tak Vytoun běží pro pomoc (což jsem se dověděl o půl hodiny později když se objevil na druhé straně soutěsky s týpkem v alpinistickém vohozu s vysílačkou a lany).
Samuraj žije, ale ještě není dobojováno. Než objevím dvě staré zarezlé skoby zakládám smyci, pak slaním na půlloďáku na terasu nad Samurajem. A vylezu zpět a celé znova. Desítka tu fakt nestačí, musím házečky vyměnit. Když se Samuraj nacvakne přelezu si k další skobě (tomu co je tam nasázel dlužíme pěkných pár panáků) a cvaknu se na odsedku, na karabině ho jistím půlloďákem při jeho spidermanovském skoku na stěnu soutěsky a při traverzu za který by se nemusel stydět ani v lezeckém vybavení a kdyby za sebou právě neměl drsnou vodní masáž. Další cesta následuje zpět na první polici, musím mu pomáhat protože je po operaci kyčelního kloubu a v jednom kroku po skále nedostoupne nohou.
Třetí fáze byla opuštění kaňonu. Supův sarkastický návrh počkat až opadne voda posíláme do kopru a jdeme horolezit a házečkovat lodě vzhůru. Cestou nějak signalizujeme Víťovi že všichni žijem a že po jeho stopách kaňon opustíme, ať alpinisty klidně pošle na pivo. Tahat čtyři lodě na tři délky házečky je fuška, to vám povím, zvlášť když je člověk předlezec a až na vyjímky to dělá bez pomoci. Kluci toho ale měli dost, i když jsme pak nesli lodě prudkým svahem a po turistickém chodníku dolů ke kostelíku na vysedačce. Vlastně jsme toho za tmy v půl desáté už měli dost všichni. Alpinisté nechtějí nic, dostávají ale pár lahví a srdečné díky. My děkujeme Velkýmu Fousáčovi tam nahoře.
Proč? Měli jsme vlastně VELKÉ štěstí v neštěstí. Loď a pádlo vem čert, ale kdyby tam najeli oba, situace by byla o stupeň kořeněnější. Kdyby se Samuraj nevykopl o skálu z toho děsného vývaru, musel bych pro něj skočit a to by šlo, až kdybych byl posílen o někoho kdo by nás tahal, tedy o dost cenné minuty později. Nevím kdo z kluků tahá ve vestě odsedku a dvě karabiny a umí použít půlloďák. Kdyby tam nebyly ty skoby, byli bychom prostě v pr...... a Kdyby nás tahle událost nevyhnala z kaňonu, možná bychom ještě měli problém s vyhlášenou sifinózní přenáškou - voda byla přeci jen vysoká.
Další den dáváme oddech na Anze, točíme jí 4x, abychom se střídali o lodě. Smůla nás ale neopouští. Na malém autě prdla zahrádka a Tomášovi prdla loď. Vaříme jí víčkem od piva a přejíždíme k Varallu. Několik dnů pak spíme v "kapličce" neboli památném místě u pramínku. Vzhledem k počasí a poloze to je super základní tábor. Po dalším neúspěchu (Sessera byla hodně nebezpečí a málo zábavy - utíkáme po kilometru, opět jsme nasedli pozdě) následuje konečně úspěšný sjezd Torrente Egua!
Dva kolimetry - šest hodin. Pár přenášek, jak se kdo cítí. A tomáš ve spravené lodi urval opěrku. Aby toho nebylo málo, Vytounovy holky jsou v nemocnici, malá spadla z houpaček a jela pro ni rychlá. Naštěstí se za dva dny vrací v plné formě! Mezitím stačíme dát tři střední úseky na Sesii s jednou laškovnou přenáškou, střídáme se o lodě, i když na Tomášově přibyly tři další trhliny. Salto de Piode vyhodnocujeme jako bezpečně sjízdné a vlevo přenášíme.
Dojíždíme k naší kapličce a slyšíme zvláštní sykot. Ano, nebylo toho dost, ke všemu jsme ještě píchli. Další ráno si Vytoun se Supem přivstali a vyměnili to, problém ovšem je, že na prvního máje je v Itálii siesta-footbol-siesta, ale novou pirellku nám nikdo neposkytne.
Jedeme tedy bez rezervy na Sorbu a Grondu. Půl dne to prohlížíme, ale z Grondy stojí za to jen posledních pět hupů, které také dáváme. Opět se střídáme o lodě a moc si užíváme trojkombinaci na Sorbě asi kilák pod soutokem, kde nezodpovědný Samuraj inkasuje trestnou rozplavbu za to že do toho vletěl dřív, než jsme ho zajistili. 
Aby toho neměl málo, dává si ještě trochu kraulu i ve spodní pasáži kus pod peřejí z nebezpečným ocelovým lanem. Další kolo točíme hlavně nejspektakulárnější dropy a slajdy několikrát. Když pak dojezdíme, dáváme si s Vytounem asi 19km běžecky svižným tempem směr Varallo. (Tenhe trénink mě po naražení kolene v dopadu na šutry stál závody další týden - nohu jsem totálně oddělal)
Spíme jak andílci, a po trochu nervóznějším sjezdu úplně horní Mastallone (Vytoun plave v zákeřném válci a jeho loď se usazuje na druhém břehu, zatímco on kolonizuje občasný ostrov v řece) volíme na další den repete na krásné Egue. 
Zatímco se na Samuraje minule nedostalo, teď si půjčí moji loď a já zatím běžecky prohlídnu Sezmenzinu, zjistím že na Egue je víc srandy a míň stromů v řece a pak se s ním o loď zas vystřídám na odpolední jízdu. Tenhle sjezd už mažeme komplet všechny resty a sdílíme dojmy s ostatními kajakáři (asi pět skupin z různých zemí - vč. Rusů). Samuraj se dokonce pokusí o Zkumavku. Jednou zaplave, na další pokus už po eskymáku vypádluje. Vytounovi to nedá, ale proryl to spodem, sežralo ho to, tak si na břehu moc nepobyl a musel si tam ještě dvakrát skočit pro kolující věci.
Přesouváme se na Moesu, kde před odjezdem zpět do ČR dáváme klasický úsek, což jsou tři peřeje IV, tři III a zbytek dvojčička. Po zmatku s vysedáním (čtvrtý nebo pátý most?) Dává Vytoun se Samurajem ještě kolečko, pak vaříme a vydáváme se vstříc poslední smůle - cestě domů.
Průsmyk San Bernardino má na vrchu benzínku, kde jsme prostě už museli vzít PHM, což znamenalo superfrontu. Tunely na druhé straně pak byly ucpané, zlobí nás motor, nehoda odklání dopravu do vesniček kde je to znova ucpané a po dojezdu dolů k dálnici nám to navíc podezřele smrdí. Nemáme dost oleje. Na další benzínce tedy dokupujeme, necháváme osazenstvo dodávky v mekáči před Mnichovem, kterým se pankáčsky prošmodrcháme, vystojíme další kolonu na dálnici a v půl čtvrté ráno dojíždíme mrtví do Prahy.
Korunu tomu nasadilo pondělní ráno - kromě pár sekvencí z Cannobina mám všechna videa poškozená. Filmek nebude, záchranu nezvládl ani siliconhill, ani odborná firma, ani svépomocné postupy z IT fór, tak už za smolným a přesto krásným výletem děláme tečku jen sdílením fotek a domluvou nácviku vodo-horolezeckých technik. Tak Ahoj kluci zase na Vodě!
PS: tu loď tam o pár dnů později našel hodný rakušák z Rosenheimu, takže si jí tam Samuraj vyzvedne - to je ale klika - Jelen to našel na Lost and Found fóru na 4-paddlers.
Video ze slunečné a bezproblémové části Cannobina:
Komentáře
4 Komentář odeslánDalo by se říct, bohaté na zážitky :-) Velkou vodu v Canobinu bych nikomu nepřál, já z něj mám TOP dojmy, ale nebylo tolik vody.