Můj milý vodácký deníčku: Rakousko 2013 - 2. díl NOVĚ VIDEO OD MATĚJE

  V posledním díle jsme skončili pořádně naloženým Kopáčem. A jak to bylo dál?

Úterý 30.4. - Vstáváme, počasí obstojné, rozhodujeme se, že dnes budeme jezdit zdrojnice Koppentraunu. Začínáme na Ödenseetraunu. Chvíli se hledáme s druhou polovinou skupiny, ale nakonec to vzdáváme, potkáváme jen Supa, tak se dělíme.

Začínáme 100 metrů po jezeře Ödensee, pak přenést výpust s česly a pokračovat v řece, teda spíš říčce. Šutrovačka po štěrkovém dně v krásném okolí alpských luk a vřesovišť. Krása, občas napadané stromy, ale vše jedeme. To člověka baví asi kilometr, ne čtyři. Pak je to opruz, do toho slunce, vedro v suché bundě a do toho všeho jsou z luk cítit krávy, takže se člověku nechce moc eskymovat, aby se zchladil. Do toho asi čtyřikrát ostnatý drát z pastvin přes řeku, jednou jsme ho dokonce museli přenášet.

Soutok s Kainischtraunem je jako vysvobození, konečně řeka! Teda spíš potok, ale dvojnásobný a počet vrbiček na jednotku řeky limitně klesá k hodnotám akceptovatelným kajakářem rozmazleným naloženým Kopáčem. Navíc přicházejí umělé stupně různého tvaru a délky, které přidávají na zajímavosti konstantními slalomu mezi kameny v rychlém proudu tak WW III+. Bohužel některé nejsou tak úplně stavěny na naše dlouhé lodě malého výtlaku s ostrou špicí, takže v jednom z nich postupně dáváme Vašek, Mako i já špici. Nájezd rychlým proudem, boof, zaseknutí se na místě. Chvilku cítím, jak mi na záda valí voda, ale pak se loď stáčí bokem a odjíždím.

Před dvoustupňovým jezem, který je zakázáno sjíždět, se míjíme s Vytounem a Tomášem. Když jsme tento jez prohlíželi při cestě nahoru, varovala nás místní paní, že je zakázáno splouvat tento jez, protože se zde kdysi někdo utopil. Diskuzi ukončujeme slovy: "Auf eigene Gefahr,ok?" "Ok, viel Glück." ("Na vlastní nebezpečí, ok?" "Ok, hodně štěstí."). Sypeme ho na oči, bez jakýchkoli problémů. Zajímavé je, že když projíždíme kolem domu starostlivé paní, tak stojí na břehu a fotí si nás. Že by pro policii? Snad ne, dokonce mávala a usmívala se. Dojíždíme na soutok a po Kopáči pokračujeme přes několik stupňů až k prvnímu jezu, kde vysedáme, a Mako jede pro auto. Pán, který nám ráno vyhrožoval voláním policie, že tam nemáme s autem, co dělat, se na nás kouká, jako by nás nejraději zavřel do sklepa. No jo, rakouský model rodiny. Nic ale nezmůže, zákaz vjezdu kajaků zde není.

Mako přijíždí, navazujeme a jedeme k Altausseer See, kde piknikujeme na břehu na lavičce u výtoku z jezera, přímo naproti pětihvězdičkovému hotelu. Vypadáme opravdu věrohodně, když z Ikea tašky taháme krájený chleba, tatarku a zelí a cpeme se tím. Kolemjdoucí jen nevěřícně vrtí hlavou.

Musí být alespoň 25 stupňů a slunce pálí. Při převlékání do hydra jsem poprvé rád za mokré boty a ponožky, příjemně to chladí. Nasedáme pod křižovatkou pod vyústěním tunelu, kterým Altauseer Traun vytéká. Nasedáme až pod dvojstupněm s velkým válcem. Nasedání na regulaci z velkých lomových kamenů s jen malými plochami hodnotím tak za V, celkem výzva, ale podařilo se.

Kus pod začátkem se dostáváme do krizového místa. Za nižším stupněm s vlnoválcem následuje další, do kterého není vidět. V silném proudu se parkujeme pod stupněm s vlnoválcem a držíme se navigace. Nakonec se rozhoduji přetraverzovat vlnoválcem a vylézt na druhé straně v malém vracáku tvořeném vysypanou navigací. To se mi daří, tak vybíhám prohlížet. Vše je naštěstí zcela bezpečné, takže nejdříve jede Vašek, pak já a nakonec Mako s Matějem.

Pokračujeme dále, řeka se málokdy vymaní z navigace, ale stále sype rychle dolů z kopce, silný proud, vlny a do toho rozeseto asi 20 umělých stupňů kolem půl metru, ale všechny sjízdné, i když s válci. Za vyššího stavu budou stupně dost možná i nesjízdné, díky válcům. Kde nás vidí lidé, všichni nám mávají a fotí si nás. Jez za mostem v Bad Aussee jedeme pravým středem. Průjezd středem centra s kolonádou. V parku ve středu města se vlévá Altauseer Traun do Grundelseer Traunu přímo pod mostem ve tvaru znaku Mercedesu. Po pár stech metrech jedeme vpravo od středu jez. Pěkný, ale vlevo byla šupna, které jsme si nevšimli. Řeka se zklidňuje, jedeme až do druhé části Bad Aussee, kde vysedáme před dalším, tentokrát nesjízdným jezem, u zaparkovaného kola.

Mako převáží auto a rozhodujeme se pro prohlídku Grimmingsbachu u Tauplitz. U značky Wasserfallboden vysedáme a jdeme se podívat.

Dole nacházíme luxusní vodopád s luxusní vodou a luxusním pokračováním luxusně naloženej stromama. Procházíme si tedy alespoň turistickou stezku a prohlížíme si další vodopád a nájezd skrz krátkou soutěsku.

Končíme turistickou vložku, dobíráme vodu a přes Liezen, kde nacházíme jednu ze sedmnácti LPG stanic v Rakousku, jedeme do Oppenbergu. Když stoupáme do hor, prohlížíme si pod silnicí brutálně naloženou horní soutěsku Rohrachbachu (Strechenbachu). Potok teče chvíli pár metrů pod námi a najednou je o 50 metrů níž, docela maso. Pokračujeme do Oppenbergu a pak až na konec silnice, kde necházíme krásné spací parkoviště i s otevřeným WC, které jsme ohodnotili známkou "skoro jako doma" a "nedivil bych se, kdyby tam bylo WiFi." Před usnutím ještě obdivujeme krásné hvězdné nebe.

Středa 1.5. – Pro lenost po výborných knedlících se zelím, které byly k večeři ten den, doplněno o den později.

Další krásný den, užíváme si luxusu, který naším pozadím nabízí místní WC. Matěj už to nevydržel a šel se ráno umýt do řeky, poprvé od začátku zájezdu.

Nasedáme na Gulling a užíváme si krásnou čistou vodu, která sice od večera klesla asi o deset centimetrů, ale stále je jí nemálo. Vašek nás již od rozhodnutí, že pojedeme na Gulling děsí tím, že spodní soutěska bude plná stromů, což potvrzuje i Vytoun smskou pojednávající o dřevorubecké výpravě a taky, že zastavení na soutoku s Mittereggerbachem je dost nejasné a okamžitě následuje soutěska WW V-V+.

Realita je ale odlišná. Vršek je rychle tekoucí říčka ve štěrkovém korytě mezi pastvinami. Pod Oppenbergem jsme co by dup. Cestou přenášíme jeden zátaras tvořený spadlým lanovým mostem. Pod Oppenbergem se noříme do široké zalesněné soutěsky Gullingu. Pěkná rychlá voda, která se vlní ve štěrkovém korytě od jednoho úbočí soutěsky k druhému s občasnými místy s velkými balvany v korytě. Narážíme na relativně hodně padlých stromů a bariér, ale až na 3 šly přejet, podjet, či objet.

V druhém přenášení stopa je, ale šance skončit na konci ve stromové bariéře byla vysoká, tak využíváme cesty super pravem (po břehu). Cestou je ještě jeden vypečený šikmý stupeň s válečkem. Vaška to backloopuje, Mako projíždí, mě to svícuje, Matěj trefuje kámen na středu a nic to s ním nedělá.

Dojíždíme na soutok s Miterreggerbachem, kde je na levé straně dům na ostrohu mezi oběma toky. Vysedáme a máme štěstí, neboť zde právě prohlížejí dva Němci, kteří jedou nahoru. Vašek jede pro auto a Mako pro kolo. S Matějem čekáme, tak si to zkracujeme prohlížením následujícího úseku. Nejdříve pěkná rychlá WW IV a pak vyostření na WW V-VI ve dvou kataraktech na zhruba sedmistech metrech. Dál neprohlížíme. Jdeme zpět a dvě hodiny čekáme, než se kluci vrátí. Na to, že je to maximálně 60 km docela dlouhá doba. Vašek po vystoupení z auta říká: „Tolik zatáček jsem snad v životě nejel!“

Shodujeme se, že následující úsek by bylo škoda vynechat zvláště, když nám zase začala růst voda. Nakonec točíme kola tři a s každým nám roste voda. Krása, rychlá sjezdovka sedm set metrů dlouhá. Trvá nám to kolem pěti minut. Dole vždy hodíme lodě na auto, vyvezeme je nahoru, svážím auto dolů a na kole nahoru.

Po třetím kole převážíme lodě pod následující dva katarakty, převážím auto a jedeme až do Irdningu. Jezdit na kole v suché bundě s latexovými manžetami není nic moc, dost to na delší štrece škrtí. Na spodním úseku obtížnost klesá, ale stále má řeka tah a jsou zde pěkné vlny. Projíždíme rozbořený jez a surfujeme na zalitých umělých stupních. Moje loď je bohužel na vlny této vlnové délky moc dlouhá, takže poprvé končím ve svíci na špici a podruhé dnem vzhůru, tak poprvé za zájezd eskymuju. Končíme nad druhým jezem, kde mezerou mezi břehem a hranou jezu širokou asi čtyři metry traverzujeme do odpadu pily a vysedáme. Vodočet na Gullingu zřejmě neexistuje, protože koryto je ve městě nově zregulováno.

Vyzvedáváme kolo a přejíždíme na Talbachy do Schladmingu, kde se potkáváme s Vytounem a druhou půlkou. Zjišťujeme, že rozhodující vodočet ukazuje 120 cm, což znamená +35 cm nad maximum pro Talbach a +10 cm nad maximem pro Ober- a Untertalbach. Rozhodujeme se, že si dáme alespoň horní úseky a jedeme hledat spaní na Obertalbach, které nakonec nacházíme kus stranou v lese. Děláme knedlíky s cibulkou, přežíráme se a jdeme spát.

Čtvrtek 2.5. – V 5 nás probouzí déšť, stavíme stan. V 8 nás budí Vašek. Vstávačka, snídaně, ranní stolice a jedeme nahoru. Nasedáme nad soutokem něčeho s něčím, pod čím je Obertalbach. Podobné jako včera. Teda 200 metrů na soutok je rychlý kamenitý potok, pak rychlá říčka. Sem tam nějaké vypečenější místo, několik stromů, pár nízkých lávek.

Zhruba v půlce trasy u rybníčku za silnicí přenášíme rozbitý práh. Jet by asi šel, ale neriskujeme. Pod ním pokračuje to samé, až ke kravínu ve spodní části, kde se Obertalbach zařezává do soutěsky. Pěkná rychlá bystřina, přidal bych přívlastek „Osternstrecke“ (Velikonoční úsek). Člověk nikdy nevěděl, která větvička ho šlehne.

Pak přejíždíme na Untertalbach, kde vyjíždíme až skoro nahoru. Prohlížíme si Riesachfall a jedeme dolu. Po pár metrech se ale ukazuje, že toto není Untertalbach.

Tak přenášíme za silnici. První úsek je hodně podobný vršku Obertalbachu. Pak se ale Untertalbach zklidní a zhruba kilometr meandruje po louce Tettermoor.

Taková pěkná turistika, louka z větší části zalitá, takže se to dá občas i zkrátit. Za našeho stavu byla lávka, zhruba uprostřed, těsně nad hladinou, tak jedeme vrchem.

Nakonci Tettermoor je vodočet, který nám ukazoval 155 cm. Prohlížíme jez a následující úsek, pak jedeme. Jez je taková dlouhá rozbitá deska, na jejímž konci nás rozhazuje válec, se kterým jsme ani moc nepočítali, že by se mohl projevit. Dalších pár set metrů to docela upaluje, hodně kamenů, tak za IV-. Další jez pravým středem a zase se to trochu zklidňuje. Končíme nad začátkem soutěsky a po polévce si jdeme prohlédnout spodní soutěsku Untertalbachu. Je brutálně naložená a je v ní několik stromů. Snad jednou za nižšího stavu.

Přejíždíme na soutok, kde zjišťujeme, že vodočet ukazuje 130 cm. Jdeme si prohlédnout soutěsku Talbachu. Podle vodočtu se dalo trochu očekávat, co uvidíme. WW V-VI si člověk představit dokáže, ale takhle naložený je to prostě obrovský. Vlastně mě ani nijak nevzrušuje představa to jet, protože se to nedá. Možná v obří zorbingové kouli. Závěrečný dvoustupňový jez je už jenom dodatek. Vracíme se nahoru k autu a rozhodujeme se pro přejezd na střední Enži, která odvodňuje celou oblast a má dobře nakoupeno. Jenže úsek WW II-III je jen hnědá rychle se valící voda, tak jedeme na horní Enži, kde zjišťujeme, že horní úsek není o nic lepší. Komplet zregulované. Zabydlujeme se v tunelu pod dálnicí.

Pátek 3.5. – Zjištění dne: Lammeröfen za (ultra?) velký vody není v pohodě. Vlastně je to hodně za hranicí mých schopností i mojí lodi. Pokud bych se vám někdy snažil namluvit, že jsem si to nandal, tak to tak rozhodně nebylo. Použiju-li výraz „v pohodě“ (který používám rád a často), pak to znamená, že buď dané místo bylo lehčí, než jsem očekával nebo, že jsem měl více štěstí, než rozumu a prostě mi to vyšlo. Venku bouřka s kroupami, je čas se vrátit o několik hodin zpět.

Ráno nás v tunelu probouzí chlápek s traktorem. Docela se baví tím, jak tam spíme, ale potřebuje projet, takže rychle balíme spaní a necháváme ho projet. Když se za 10 minut vrací, máme kompletně sbaleno. Během snídaně přestává pršet. Prohlížíme ještě úsek Enže z Flachauwinklu, ale není o moc lepší, stále zregulované koryto. Otáčíme to a jedeme se podívat na Fritz(l)bach. Slibovaná WW II-III je maximálně WW II, tak jedeme dál. Další štace je Rußbach. Překvapení dne, všude je všechno naložený a tohle nemá vodu. Jedeme tedy na klasiku – Lammer. Je docela solidně naloženej (Obergäu – 120 cm tj 62 kubíků, což nevíme). Jedeme podle něj dolů, ale pořád se nám to zdá dost jednoduché. Mako by jel, ale jedeme dál. Zastavujeme se na horním vstupu do Lammeröfen a prohlížíme vstupenku. Kde jsou normálně válce je jen úzký proud mezi bubláky. Přejíždíme na spodní konec Lammeröfen a zespodu jdeme prohlížet.

Je to velký, rychlý a zavřený. Tam, kde prý je normálně průjezd metr široký, je najednou metrů šest a kámen na prohlížení a jištění je kdesi pod vodou, optimální stopa vede přes něj. Ač je to obrovský, vše se zdá sjízdné, stopy tam jsou. Prohlížíme ten kilometr snad hodinu. Matěj se ptá, za jakého průtoku to Mako s Vaškem jeli. Odpověď? „Za polovičního průtoku.“ Na konci prohlížení je jasné, že jsou tři úniková místa. Před soutěskou, za vstupenkou a za soutěskou. Na konci prohlížení čeká Vašek: „Tak jak?“ S pocitem, že naloženej Koppentraun šel je moje odpověď jasná. „Jedem!“ s dodatkem, že za vstupenkou uvidíme, protože následující katarakt se mi zdá dost na hranici. Cestou zpátky si zapamatovávám průjezdy. Myslím, že takhle rychle jsem se nikdy žádnou kombinaci nenaučil. Středem doleva, pravý střed na střed, levá dámská mezi kozy, sjezdovka vlevo, přes strom a závěrečný katarakt doprava, doleva ven. Vyjíždíme kus nad soutěsku a nasedáme. Napětí by se dalo krájet, všichni se zamyšleně mračí, slov moc nepadá. Vím, že to bude velký. Přemýšlím, jestli domů nenapsat, že je mám rád a do deníčku, že jsem do toho šel dobrovolně, možná jsem to vlastně svojí suverénností sám vyhecoval. Matěj se ptá na záchranu, kdyby někdo zaplaval. Odpověď je celkem zřejmá. Jedeme každý na sebe, záchrana v soutěsce by ohrožovala i zachránce.

Nasedáme 2 kilometry nad vstupenkou. Na vodě jsem celkem v klidu, vše mi doteď vycházelo přesně podle představ. Nuceně jsem eskymoval jen při blbnutí na Gullingu. Po nástupu nás čeká menší soutěska pod silnicí. Velké vlny, občas balící se, nebýt napětí z toho, co nás čeká, tak mají všichni obrovské úsměvy a užívají si to. Takhle je to takové tiché a napjaté. Matěj v relativně banálním místě naráží špicí do kamene a eskymuje. Trochu o něj začínám mít strach. Pokračujeme dál. Jak se blížíme, míjíme několik cedulí, že bude následovat nebezpečný úsek. Před vstupenkou stavíme vlevo a znovu prohlížíme. Místo válců s velkými vývary je zde teď jen dlouhý jazyk mezi pulzujícími balíky vody.

Jdeme na to. Poslední rady, jak vyzrát na všudypřítomné karfioly a jedeme. Vašek najíždí stopu, pak Matěj, Mako a já uzavíráme. Zpočátku to celkem jde, stopa mírně vlevo od středu, ale jakmile voda přestává téct, o to více bublá, tak dostávám sodu. Chvíli ještě vylehávám, ale nejde to, tak se rovnám na eskymáka. Snad věčnost trvá, než se protočím. Pěkně to se mnou hází. Zvedám až napodruhé a taky to není stoprocentní. Upaluju ze zavřených stěn vstupenky, která se místý svírá až na nějakých dva a půl metru. Nad sebe jsem se ani nepodíval, ale stěny byly alespoň 15 metrů vysoké.

Rozestoupení skal a konec vstupenky je jako vysvobození. Dál už jsem vše viděl a nepřišlo mi to tak strašné. Stupeň s válcem, jediné útěkové místo – velký vracák vlevo a několik menších vpravo za výběžkem skály, před dalším kataraktem. Matěj staví vlevo, přenáší a fotí. Vašek s Makem staví kousek níž, já hned za skálou vpravo. Prohlížíme následující katarakt, který se zdá nejhorší. Chvíli prohlížíme, ale cítím silné nutkání přenést, když v tom Vašek zavelí, že jedeme ve vláčku. (jeho pozdější komentář: „Bylo mi jasný, že kdybychom prohlíželi ještě chvíli, tak oba přenesete.“). Doladění lajny zakončené slovy: „Stejně to nestihneme.“ Kontrola nájezdu, do lodi, zašprickovat a počkat, až bude Matěj připraven fotit. Vše ready, vyrážíme.

Mám strach, skoro se mi klepou ruce. Ne, klepou se mi. Výjezd, přes kohouta, prostřelit roládu, druhá mě dle plánu odsazuje na střed, dostávám dávku do očí, rozkoukávám se a jsem dole. Proud mě ale posílá směrem k válci před skálou na hraně silného vracáku. Snažíme se vycouvat, abych se mu vyhnul, ale částečně ho trefuju a jsem opět hlavou dolu. Tentokrát zvedám celkem rychle a parkujeme vpravo v obrovské zátoce. Nabíráme fotbalový míč a čekáme, až Matěj přeběhne. Mako prohlašuje poučku, která platí zde dvojnásob: „Proudnice je náš kamarád.“ To si ještě dostatečně ověřím.

Z pravého středu do středu vychází krásně, stavíme vlevo. Přesvědčuju kluky, že určitě jedu dámskou cestou, ale když oba najíždějí na střed, takže mezi kozy platí, ale ty dvě kozy jsou fakt velký válce. Nechci to trhat, jedu za nimi. Bohužel náskok více na levý válec, který je spíše roláda mě balí, a opět jsem hlavou dolů. Znovu zvedám. Následuje „Sjezdovka“, jak jsem si to označil. Při prohlížení se mi to zdálo celkem bezproblémové, jazyk středem, spíše doleva, vpravo se tvořily na rozhraní válce, voda vařila samozřejmě i vlevo podle skal, ale nic hrozného. Jak kruté bylo ale moje procitnutí. Proudnice se zde každým okamžikem přesouvá i o půl metru. Až do poloviny dobrý, ale pak se najednou cítím, jako bych přepadl přes špici, prostě kotrmelec. Chvíli vylehávám, pak se rovnám na eskymáka. První pokus končí opřením o levou stěnu soutěsky. Srovnat se a znova. Hází to se mnou sem tam, pořád necítím optimální polohu na zvedání. Bleskne mi hlavou, že to opravdu nějak trvá, ale krysa v tomhle místě prostě není dobrý nápad, tak čekám a čekám a čekám… a zvedám!

Vychází to, rychle se otočit a srovnat se na střed před skálou zleva. Předjíždí mě Mako. Jedu za ním. Stává se mu přesně to samé co mně. Jakmile člověk namíří špici jen trochu ke břehu, okamžitě ji chytí jeden z mnoha karfiolů a člověka bleskově otočí o 180 stupňů v kombinaci s rychlým proudem. Mako to ale zvládá ustát. Přejíždíme vzpříčený strom, který se zdá hlouběji než při prohlížení, a stavíme vpravo pod lávkou. Bojujeme s vyplachujícím vracákem a čekáme, aby měl Matěj čas se přesunout. Pak vyrážíme do závěrečné pasáže. První Mako, za ním vyjíždí Vašek, kterého ale na rozhraní chytá jeden z vírů, které se tu tvoří, a zašlapává mu záď. Naštěstí se stíhá srovnat. Pak vyjíždím já, opět vír, ale s delší lodí a pár litry navíc to jde trochu lépe. Válec ošidit doprava, za druhou skálou uprostřed doleva, nespadnout přímo do válce, ale jen na kraj a ven! Ač se zdál přejezd doleva přes karfioly skoro nemožný, tak mi vychází, ani závěrečný válec mě moc nedrží a vyplachuje mě lehce vlevo. 

Úleva a relax, jenže nebyly na místě. Přestávám pádlovat a silný karfiol mě odsazuje vlevo ke skále do silného vracáku. Snažím se ho přepádlovat, ale je to zbytečné, táhne mě to zpátky po skále. Odrazit se od skály pádlem ani rukou nevychází, navíc jdu opět pod vodu. Opět cítím sílu proudu, rovnám se a zkouším zvedat. To se nedaří, chvíli jedu helmou po skále a pak zase padám zpátky. Zkouším to na druhou stranu. Jsou věci, které je těžké potvrdit, nebo vyvrátit. Měl jsem pocit, že když mě to táhlo zpátky a skončil jsem dnem vzhůru, že mě to táhlo nějak daleko zpátky. Navíc Vašek říkal, že jsem tam na chvíli kompletně zmizel. Z čehož vznikla teorie, že jsem tam mohl projít nějakým sifonem. Sám se ale spíš kloním k názoru, že jsem byl stále na hladině, broušení hlavou o skálu bylo proto, že mě vyplivnutí do proudu otočilo v lodi o 180 stupňů.

No a pak, znechucen tím, co jsem právě zažil, jsem vyzvedal a dojel do vracáku pod Lammeröfen. Pak padlo několik sprostých slov, objímání, že jsme to přežili, zhodnocení, že jsem to olbřímně podcenil a statistická chvilka. Mako vyhrál se skóre 0 eskymáků, Vašek si připsal jednoho a já 5. Snad jediná pozitivní věc byla, že jsem ani na chvíli nepřemýšlel o opuštění lodi, rozplavba prostě nebyla možností, což je asi i důvod, proč teď můžu psát tyhle řádky. Kluci ještě vtípkují, že to teda z toho sjezdu nebudou mít moc záběrů. Rozdíl mezi velkou vodou v soutěsce a řece je diametrální. Jdu si to ještě jednou natočit shora. Potkávám Matěje a svým způsobem ho obdivuju za to, že přenesl. Pak skáčeme z poslední skály do vody jen tak se v klidu vznášíme v posledním vracáku.

Pak si s Matějem prohazujeme lodě a dojíždíme na parkoviště, kam už Mako převezl auto.

Diskutujeme, svačíme, pereme a myjeme se na odpoledním slunci. Pak se rozhodujeme pro přejezd na Aubach, 3 km WW V zní celkem hezky.

Na začátku nástupní cesty nabíráme v pramínku vodu a prohlížíme si okolí. Místní borci říkají, že je to optimální voda a že se to jezdí po most, na kterém stojíme. Začíná se prý u double dropu u druhého mostu. Pak mizí pryč.

Po nabrání vody se tedy jdeme podívat proti proudu. Jedna z nejkrásnějších řek (potoků) zájezdu, to určitě pojedeme, buď ještě dnes, nebo až zítra. Po návratu k autu studujeme zákazové značky, kde je malým písmem nalepeno, že i jízdy na kajaku, ale paní z myslivny, které bude kolem osmdesáti a už to určitě má několikrát nasypaný, nám říká, že je to v ok, jen tam nesmíme autem, což nás uklidňuje. Při otázce na spodní úsek nám říká, že je tam vodopád a že je tödlich (smrtelný).

Pro pozdní hodinu se rozhodujeme, že se půjdeme podívat na Aubachfall. Nádherný, i když nesjízdný.

Jestli vršek nad vodopádem za WW V nebude, tak pokračování pod vodopádem asi jo. Ale snést kajaky pod vodopád by bylo na dlouho. Po vycházce přejíždíme na spací místo, kde nás postupně hned po příjezdu zastihují dvě bouřky s kroupami 4 cm v průměru. Během večera ještě několikrát prší a hřmí, takže večerní program probíhá ve stanu. Matěj jde jako obvykle brzy spát. Když tohle dopisuji (23:50), všichni už spí a 2 metry vzdálený Lammer přibral kolem 10 cm a úplně změnil barvu. Snad zítra klapne ten Aubach.

P.S.: Omlouvám se Matějovi, že jsem ho budil světlem čelovky, když jsem tohle psal.

Sobota 4.5. – 1:40 – Lammer opět o 5 cm opadl.

Ráno vyrážíme na Aubach, který máme prohlédnutý ze včera. Je mi blbě, ale říkám si, že to rozchodím. A to doslova, vzhledem k zákazu vjezdu aut máme Aubach jako vynášečku. Jdeme po pravém břehu až k druhému mostu s double dropem WW IV-. Zde se rozhodujeme, že si to vyneseme ještě kus výš, že tam třeba něco bude. Vynášíme ještě kilometr a po obhlídce, že o nic zajímavého už nepřijdeme, nasedáme. Až po double drop turistika WW II v krásném údolí.

Double drop prohlížíme a pak s jištěním jedu první.I přes chyby je prakticky zadarmo.

Dál Aubach pokračuje spoustou slidů, různých stupňů, válců na hraní, ale taky pár menších sifonů a jeskyní. Pohoda, jedeme, hrajeme si, co to dá. Ohodnotil bych to tak WW III. Dojíždíme k prvnímu mostu a jelikož se zde Aubach zklidňuje a rozšiřuje, rozhodujeme se pro vynesení a druhou jízdu od double dropu. Vyjíždíme s Makem nastejno, tak z toho máme trošku kajakcross.

Všechno mě bolí, je mi zima, špatně, druhá jízda je pro mě skoro za trest, neměl jsem chodit. Kluci si to užívají, Matějovi se daří postavit Pura na špici, čímž si myslí, že bude zařazen mezi playboaty, ale takhle jednoduše to nejde.

V první jízdě jeden ze stupňů, který valí pod vymletý břeh šidím doprava po kamenech. Při druhé jízdě se mi to ale nedaří, končím napůl pod břehem, kde se mi zakliňuje pádlo a pokračuju bez něj. Zastavuju pod peřejí vlevo a pádlo plavající za mnou jede dál, tak ho kluci jednou lovit, což se naštěstí hned v další tůni daří.

Dojíždíme až na vysedačka k mostu s vodočtem. Ukazuje 70 cm. Následuje 200 metrů zklidnění a jezero a pak Aubachfall a spodní soutěska. V kilometráži je Aubach psaný WW V, ale nad vodopádem bude spíš WW II-IV-, spodek asi za V bude. Obědváme, balíme se a jedeme na Taugl. Dál pokračuje Matěj:

V sobotu večer přejíždíme na Taugl se zastávkou (na prohlédnutí naloženého Salzachöfen -pozn. Jelen)

a ve Sparu. Prohlížíme nejdřív závěrečný Romerfall z mostku. Voda nejde jen šuplíkem vpravo, ale i přes levou hranku. Podle DKV má mít nejvíc cca 3,5 kubíku. Soudíme, že má asi trochu přes, ale navzdory úpornému hledání nenacházíme vodočet. Jedeme na nasedačku na spodní část (most nad soutěskou s přístupem pomocí lan – dále má být doznívající WW4 a pak WW3). Z mostu to vypadá jako čůrek, ale podle vodopádu dole to je asi lehce nad, tak vzhledem k právě se spustivšímu dešti soudíme, že bude nejlepší rozhodnout se ráno. Stavíme s Jelenem stan, není mu moc do skoku a jde hned spát. Déšť neustává, a přes noc se příroda tváří, že ráno bude soutěska dost plná. 

(Neděle 5.5.) Pohled z mostu ale říká něco jiného, tak rozhodujeme jet. Jelen se nabídne, že převeze auto, na celý úsek se ještě necítí, tak si prý dole nakouká vodopád, udělá pár fotek a případně ho pak skočí. 

Převlíkneme se tedy jen tři a lezeme do soutěsky. Připravená lana se velice hodí, lodě spouštíme nadvakrát, když jde Mako, uvolňují se šutráky a Vašek se díky pokřiku včas skrývá za výstupek. Pár menších pak pošlu i já. Pohled z nasedací police říká, že to není až tak suchý jak to vypadalo z mostku. Stejně jedeme.

Shora bylo vidět sevření asi na šířku pádla a skok se stromy, jedeme bez problémů všichni zprava.

Pak následuje pár šuplíků a skůčků, dva s prohlídkou. Scenérie je nádherná, snad v každé zatáčce přitéká párlitrová sprška či vodopádek, navíc se udělalo pěkně. 

Po prvním přenosu skůčku s kládou v nájezdu jedeme ještě jeden nebo dva šuplíky. Čekám v tůni na Maka. Dál to vypadá jako upalovačka, ale není vidět za zatáčku. Vašík to prubne, ale z posledního vracáčku ukazuje zdvihnutou dlaň „čekej“. Mako mě dojede, sděluju mu, co vím. Najedem do posledního viditelného vracáku, jsem už trochu nervózní – Vašek nikde. Mako jede za ním, pod ostrohem ale ukazuje stůj, vysedá a mizí mi z očí. To už mě trochu děsí. Plave Vašek? Podle signálu ale stojím, najet tam, mohl bych případný průšvih maximálně tak ještě okořenit. Po nekonečných sedmi minutách ukazuje Mako „přenášet po druhém břehu. Tam ale ve čtyřmetrové soutěsce není jak vystoupit. Vylézám na skalní výstupek velikosti - no asi tak na obrys dvou mých podrážek. Pohyb ve stěně s kajakem nelze uvažovat, ale není ho kam položit, tak ho zapichuju špicí do stěny mezi dvě římsy a nechávám trčet. K ostrohu brodím a pak lezu asi do dvou metrů. Mako odvážně brodí. Vidím situaci: dvojskok s pračkou v kapse a celé to plive do stromů. Lodě musí na druhou stranu na házečce, přelézám tedy zpět ke své. Nervózně sjíždím ještě níž a traverzuji, kluci už mě chytají.

Přenos po skále s alpinstartem přináší oddech, ale ne na dlouho. Mako z lodi nahlíží další stupeň: „asi jen skluzavka“ říká, a okamžitě teorii vyvrací: dvě rány a červená příď míří do vzduchu, naštěstí bez problému Mako vyjíždí. Vašek a já skáčem po šutru přímo proti bubláku v hrnci vymletém ve stěně. Dál je jen rychle upalující rovné koryto s evidentní hranou a stříkající vodou z boku. Musíme tedy zastavit vedle bubláku a prohlížet místo, které absolutně nejde prohlížet. Zůstávám v lodi, abychom tam nebyli moc namačkaní. Přenášet tu stejně nepůjde, tak medituju před must runem. Jak si tak medituju, Mako leze asi do čtyř metrů a po polici (jediné v kolmé stěně), co má šířku pouhých asi 20 cm postupuje po proudu. Mou meditaci vyruší balvan velikosti fotbalového míče. Prosvištěl mi pár čísel od hlavy, ramene a boku lodi. Mako ho uvolnil a až za chvilku se sesunul, nedá se nic dělat. Zaháním myšlenku „Jak by mě odsud hergot asi dostávali?“, stejně se mi nic nestalo. Raději se držím dál, když leze zpátky: “Je tam stupeň, snad je cesta veprostřed…“ Nervózní prohlídka v nepřístupném kaňonu se mění v nádhernou pasáž. Zavřené koryto upaluje na čistou, do 2m vysokou hranu s perfektním dopadem, ze kterého se vyjíždí přes záclonu přitékajícího vodopádu – ta je přes celou šířku. Nadšení s očekáváním, co je za ní (nejde přes ni vidět). Oddechujeme si, že jen nezáludný váleček. 

Zbytek říčky je už klidnější, scenérie střídá přítok ve formě vodopádu nebo spršky či zajímavý skalní útvar, jako například úplné překrytí stěn nad námi a dojem tunelu nebo pár menších zátaras z větví a kmenů.

Fotíme, užíváme si. Úspěšně přenášíme některé stromy, až na jeden – je zapíchnutý šikmo uprostřed řeky – Mako jede vlevo přes větve a dlouho se cuká než se z nich vysvobodí. Já nestíhám poslední vracák, a tak jsem nucen jet vpravo pod kmen. Nenápadný vývar mě malinko natáčí a štrejchnutí špice o kmen se mění v její zanoření, zatímco záď stoupá po skále vzhůru, až než se pod stromem úplně zaseknu – naštěstí ještě zahalekám na Maka, mizícího v dalším stupínku, aby si všiml, že nejsem ok. Přemýšlím jak z toho ven. Sedím pevně a tak chci vylézt, jenže stržená šprajda se skřípe mezi strom a loď. Už plánuju jak budu muset sundat šprajdu z pasu, ale natékající voda lodi umožní podmáčknout špici pod kmen, takže popás ve vodě, nicméně v lodi a hlavou hore dopádluju ke skalce, vylezu a mávnu dolů na kluky, že jsem ok. Vyleju a odjíždím. 

Doznívající dvojčička nás vyplaví u vodočtu: lepší optimum (pozn. Jelen: dle DKV se mění koryto u vodočtu a není úplně přesný). Pak už jen vidíme čekajícího Jelena s foťákem. Vylézáme nad vodopádem, prohlížíme, řešíme záchranu. Jelen se převlíká, staví mě na most s foťákem, kluci jistí a on jede první – lajnu studoval přes tři hodiny, tak dává pěknou ukázku zápichu s mírným boofem a odjezdem hlavou nahoru a špicí po proudu. Říkám si: „to dám“ jdu na to taky. Nájezd mě trochu překvapuje, když zpomalí kajak a upraví stopu mírně na střed.

Plánoval jsem přiboofnout to levačkou, ale v tomhle místě není víceméně o co, a tak se boof mění v plácnutí pádlem o tříšť a zápich v ne úplně správné poloze těla. Rovnám se na zvedání vpravo u zdi, štrejchnu listem o skálu a už vyjíždím po bubláku. Tak tenhle vodopád mi naštěstí odpustil. Kluci se smějí, že prý už se nebojí a jedou taky. Vašík ukazuje excelentní lajnu nahoře, zakončenou dvěma eskymáky dole v bublinách. Snad tvar lodi, nebo přísnější hranka. Nicméně odjezd bez rozplavby se taky počítá. Mako nám ukáže perfektní oldschool styl „na Ježíše“, špice se dotýká spodní hladiny a navzdory vylehávacímu instinktu celý i s lodí mizí. Nicméně i tímto stylem je vodopád překonán vítězně. 

Pár fotek účastníků zájezdu, rychlá polívka a odjezd po krásné tečce je provázen dobrou náladou a rozbory. V autě řešíme lajny, fotky, že čtyři lodě na Taugl by bylo až až a pět už problém na přenášení a prohlížení. Polknutí se zacpaným nosem nevyhání vodu z ucha, ale zařizuje jeho bolest a ohluchnutí až do večera, ale přes noc to vyležím a vykapu nějakými kapkami, tak lze říct, že jsme to dali bez zranění. Krásná voda!

Obrovské díky patří všem zúčastněným zas skvělou atmosféru v průběhu celého zájezdu. Je škoda, že jsme nemohli více pádlovat ve velké bandě, ale na některé soutěsky je méně více. Díky patří samozřejmě našim, mamče, že to přežila a ostatním, že to přežili s ní, když jsem pádloval, protože určitě musela bát nervózní, jako sáňky v létě (jako vždy). A taky Fakultě elektrotechnické ČVUT, že mi to prospěchovým stipendiem zaplatila.

Tím končí naše high water Rakousko a doufám, že za rok, ne-li dřív, znova a že si Vašek ten odchod do vodáckého důcodu ještě rozmyslí, jinak bychom museli hledat někoho jiného, kdo nám všechny ty prasárny bude najíždět.

Jelen

Video od Matěje:

Whitewater trip Austria 2013 from mattthekayaker on Vimeo.