Úterý - V šest nás probouzí přeháňka. Během pár minut máme postavený stan a spíme až do půl desáté. Balíme a vyrážíme směr Sesia. Promotáváme se skrz vesnice a s autoatlasem Evropy 1:750 000 hledáme nejmenší italské vesničky. Nakonec dorážíme na zasedačku na spodní Sesii v Balmuccii. Dnes je odpočinkový den, takže se tenhle úsek jeví jako ideální. Zpočátku celkem nuda, asi 30 kubíků v korytě šířky 30-40 metrů. Spousta cvičných vracáků, občas se koryto zúží na štěrkové lavici a asi 100 metrů jsou pravidelné vlny. Po kilometru se objevují skály nejdříve vlevo a rychle se začnou blížit středu řeky a v zápětí jsou vidět skály i zprava. Celá řeka se tu najednou stéká do šířky kolem osmi metrů a rozbíjí se o skály ve velkých vlnách a válci padá asi 150 metrů, než se zklidní v laguně dole.
Do tohoto místa najíždíme bez prohlížení, jelikož řeka až do teď byla velmi poklidná a místo se objevuje celkem nečekaně. Snažím se držet vpravo, co nejdále od skal, ale vlny snad metr a půl vysoké s člověkem dělají věci. Toto místo končí dvěma obrovskými válci. Dvě třetiny zvládám celkem s přehledem, ale pak mě proud vody přitékající zprava odsazuje vlevo ke skalní stěně, kde se voda nepříjemně třístí o skálu. Voda mi šlape na záď, kus pokračuju ve svíci, ale ještě před prvním válcem se zvládám srovnat. Pokus o boof. Projíždím, ale otáčí mě to špicí proti proudu, tak do druhého válce padám pozadu a hned jsem dnem vzhůru. Teče mi voda do nosu. Nebyl ani čas si nandat kolíček. Nechávám se za pádlo vytáhnout do klidnější vody, rovnám se a zvedám. Soutěska pokračuje již poklidně 100 metrů a pak se zase skály rozestupují. Raději si nechávám kolíček nandaný, ale neobjevuje se již další podobně obtížné místo. Pěkný cvičný válec, tak kluci trénují přejezdy a občas i trochu freestyle. Končíme na vysedačce u starého lanového mostu.
Vašek jede na kole pro auto, tak s Makem zatím pozorujeme cvičení místních hasičů. Je zábavné sledovat, jak se vždy jeden drápe na převrácený raft, dva se chytí pod ním a ten nahoře pak obrací raft už s dvěma lidmi na palubě. Další trénují sundání vesty, pokud by se jim házečka, za kterou jsou připoutáni, zasekla v proudu. Funguje to tak, že jeden, připoutaný k házečce, plave co nejdál do řeky a najednou začnou čtyři chlapi na břehu tahat a plavec si musí sundat co nejrychleji vestu. Některým se to daří, jiní končí vytažení na břehu.
Navazujeme lodě, vyjíždíme zpět do Balmuccie a prohlížíme Balmuccijskou soutěsku na spodní Sermenze a pak ještě kus výš. Vše vypadá dobře ve stylu prasečina-lagunka. Prohlížíme opuštěný dům a vracíme se k autu. Přejíždíme na vyhlédnuté místo na spaní kus od řeky, vaříme večeři a pak dostávám přednášku o modelech lodí firmy NOAH, včetně detailních tvarů, rozměrů a výtlaků.
Středa
V noci nepršelo, je hezky. Vstáváme na naše poměry celkem brzy, asi kolem půl deváté, snídáme a vyrážíme na spodní Sermenzu. Převlékáme se na silnici ve vesnici Piaggiogna u značky ukazující směr k nástupnímu místu a snášíme lodě skrz vesnici po turistické značce až k pěšímu mostu, u kterého je velké parkoviště. Nasedáme pod mostem.
Brzy přicházejí první prohlížení, přičemž první dvě místa přenáším, kluci jedou. Několik peřejí jedeme, pak přenášíme všichni (Zetko). Jsou zde zajímavá místa jako right-left-left-left, peřej u mlýna a další. Pod peřejí u mlýna nacházíme mezi dvěma lagunami pěkný váleček na blbnutí, tak se v něm chvíli střídáme a pak pokračujeme. Průběh stále stejný: vylézt-prohlédnout-jet (přenést). 
Nejsilnějším zážitkem dne je pro mě dvoumetrový vodopád, kde všechna voda (8-10 kubíků) padá metrovou průrvou mezi skálou a kamenem do dvoumetrového vývaru. Nejlepší taktika se zdá ultraboof vlevo podle skály. První jede Mako. Zdá se, že se s pádlem nevešel n hranu a tak bez boofu padá po špici do válce. Na chvíli mizí a vynořuje se o 4 metry dál. Jedu druhý. Přesný nájezd, krásný boof, letím skoro naplocho a docela daleko, ale ani to nestačí. Nestíhám vůbec nic a válec mě žere. Jeden očitý svědek tvrdí, že jsem nebyl vůbec vidět, druhý tvrdí, že zahlédl loď. Zdá se mi, že jsem pod vodou možná i čtyři sekundy a stíhám při tom udělat minimálně dvě otočky přes špici. Síla vody mi vytrhává pádlo z jedné ruky, pěkně to se mnou hází. Najednou se zase všechno začne zklidňovat, tak chytám pádlo i druhou rukou a zvedám. Chrániče z loktů skončily až na zápěstí. Vašek konstatuje, že boof asi není úplná výhra, tak se na hraně pouze balí, celý mizí pod vodou a po vybublání zvedá.
Pod tímto vodopádem začíná spodní úsek Sermenzy. Kus níže narážíme na pěkný třímetrový vodopád do nepěkného válce. Vašek boofuje, já boofuju, Mako boofuje a postupně s jištěním sjíždíme. Následuje klidnější, asi kilometr dlouhý úsek, na jehož konci padá voda v pravotočivé zatáčce kamenitým korytem do závěrečné Balmuccijské soutěsky. Přestože je méně vody než včera, nájezd nás překvapuje svou obtížností, ze břehu se nezdá, ale zvládáme ho. V soutěsce jistíme pouze jeden dlouhý plochý válec. Sice nemá sílu, ale je dlouhý. Šidíme průskokem doleva a rychle přepádlovat zbytek připomínající perličkovou koupel. V některých místech má soutěska jen 3 metry a na obou stranách kolmé skály i pět a více metrů vysoké. Celkem je v soutěsce pět různých atrakcí typu stupeň s válcem, technické esíčko a podobně. Na konci se z ničeho nic objevuje starý klenutý most a domy Balmuccie a soutěska se rozestoupí.
Končíme vpravo na písčité pláži se skalami, euforie, nádhera. Mako jede na kole pro auto, s Vaškem zatím pereme a sušíme věci na odpoledním sluníčku. Celý úsek dlouhý šest kilometrů nám zabral šest hodin. Mako na cestě pro auto potkává místní kajakáře a dává se s nimi do řeči. Byli na horní Sermenze, na dolní (co jsme jeli my) je prý velká voda :) První setkání s místňáky od soboty.
Balíme, přemisťujeme se do zdejšího rafťáckého kempu, kde vaříme jídlo. Nemůžeme se rozhodnout o plánu na odpoledne, jestli ještě v 18 vyrazit na kratší úsek Sermenzy, nebo dokonce Sesie. Vítězí procházka kolem kilometr a půl dlouhého úseku Sesie WW IV-V+(VI). Impozantní vstupenka pod mostem, brutální pokračování obrovskými válci a zakončení nesjízdnou peřejí Žebro. Mako v ní vidí cestu! Vracíme se zpět na spací místo u řeky a jdeme brzy spát.
Čtvrtek
Slunce mě probouzí už v 7:45. Mako i Vašek už jsou vzhůru. Dnešní plán je dát na rozjezd Sermenzu ve stejném úseku jako včera a odpoledne Mastallone. Skoro nestíhám dosnídat a vyrážíme. Tentokrát sjíždíme až na parkoviště k nasedačce. Vyrážíme a první dvě peřeje opět přenáším, i když první bych už asi hravě zvládl. Když si někdo peřej pamatuje, jedeme, jinak si osvěžujeme paměť výletem z lodi a prohlédnutím. Vše až na Zetko jedeme, Zetko šidíme vpravo po kamenech. Přenášení je zpestřeno zaparkovanou lodí pod kamy v proudu, ale vydolovali jsme ji.
Mako předvádí své umění na peřeji U Mlýna. Jde o nájezd několika jazyky a válci zakončený metrovým stupněm, kde většina vody padá proti velkému balvanu, o který se balí a odtéká jak vlevo i vpravo. Já přenáším, Vašek boofuje vlevo a nakonec jede Mako. Stylový nájezd, pád bokem vlevo, pozadu prosurfování válcem přímo před balvanem úplně doleva a přes celou řeku surf zpět a odjezd vpravo. Zdá se více vody než včera. Potápěcí vodopád jedeme na pohodu, pozorují nás při tom místňáci nasedající pod ním a nestačí se divit, na čem to jezdíme. Druhý vodopád opět jistíme a jedeme. Vyklidnění, nájezd do soutěsky, soutěska, vše v klidu. Jedu pro auto, navazujeme, obědváme a vyrážíme na Mastallone.
Chceme jet lehčí úsek, dle kilometráže WW III-IV, reálně hodnotíme na WW II-III. Široké kamenité koryto s minimem vody. Proto se posouváme na spodní úsek WW IV-V. Kousek od startu nás čeká obávaný Mixér. Název by mohl evokovat pocit obrovského válce v uzavřené soutěsce, ale ve skutečnosti jde o 2-3 metry široké esíčko s probublaným válečkem na konci. Těsně před vysednutím se v řece potkávám s hadem. Černá potvora asi tři čtvrtě metru dlouhá, celá černá, asi užovka. My prohlížíme, ona to sype na oči, frajerka. Vašek ji prý zahlédl dole v laguně pod Mixérem, jak pokračuje dál, což mě malinko uklidňuje. První jede Vašek, pak já, nakonec Mako, který dole zvedá, tak si Mixér vynáší a jede ještě jednou. Vašek se přidává. Mako druhé kolo bez zvedání.
Jedeme převážně na oči, kamenité lavice nepředstavují zvláštní nebezpečí. Prohlížíme vstupenku do soutěsky. Soutěska samotná vypadala z mostu nad ní bez problému, ale vstupenka nebyla vidět. Nejdříve 150 metrů průjezdů mezi kameny a válci a pak nejdříve jedna skála rozdělí vodu na dvě části, které se za ní spojí a zprava doleva padají v šířce dvou metrů do macatého válce. Ze břehu vše vypadá celkem dobře, ale válec není hezký, a kdyby něco uplavalo do soutěsky, tak by to bylo nemilé. Stavíme záchranu a Vašek jede první. Nájezd, boof, voda mu trochu šlápne na záď, přepádlovat zbytek válce a je dole. Vysedá a konstatuje, že je to tak padesát na padesát. V nájezdu to prý člověka pořád odsazuje z optimální stopy kolem pravé skály. Měním rozhodnutí a přenáším, Mako jede. Nájezd optimální stopou, ale v ostrém levém náklonu. Padá do válce, ten ho žere a hlavou dolu se jeho Cyborg šprajcuje na obou stranách o skály. Několik pokusů o zvednutí, ale zpětný tah válce to moc nedovoluje. Máme tu rozplavbu! Okamžitě mu házíme házečku a táhneme ho na břeh. Loď i pádlo se chytají v pravém vracáku, tak pro ně Mako plave a vytahujeme ho na břeh. Vyléváme, nasedáme a pokračujeme do soutěsky, která má snad dvacetimetrové stěny kolmo do vody.
Následuje lehčí peřejka pokračující dvěma stupni s válci. První je v pohodě, pod druhým je silnější válec, který mě a Vaška vyplavuje do minivracáku vpravo. Čestné kolečko a rychle pryč. Dále již jen sto metrů klidné plavby soutěskou a řeka se rozšíří a vyteče ze soutěsky. Následují občas nepřehledné, ale nezáludné kamenité lavice v širokém korytě. Většinou jedeme na oči. Končíme v Aniccetti před Varallskou soutěskou nad jezem. Dle vodočtu kus proti proudu byl stav vody 55 cm a osobně bych bral i více (s výjimkou vstupenky do soutěsky), aby člověk na každém stupni nedrhnul o kameny. Litujeme, že jsme to nedojeli až do Varalla, už to byl kousíček. Na parkovišti před kostelem čekáme na Vaška, který jel stopem nahoru. Brzy mu zastavuje auto. Milá paní, sice si vůbec nerozuměli, ale prý to nevadilo. Vracíme se na spací místo a po večeři slavíme dalšího čochtana zájezdu s nakoupenými zásobami a horkou vodou rovnáme moji špici.
Pátek
Ráno vstávám opět jako první ještě před osmou. Ačkoliv mám šátek přes oči, stejně mě slunce budí. Postupně vstáváme, pomalu snídáme a přes Varallo, kde prohlížíme soutěsku Mašty (Mastallone), jedeme na její horní úsek z Fobella. Na začátku je jez složený z pěti stupňů. Hezký, fotíme se. Poslední stupeň je bohužel mělký, což zjišťuje Vašek, jedoucí jako první. Mako a já obnášíme. Tenhle úsek se mi osobně moc nelíbil, neboť bylo málo vody a dvacet metrů bez škrtnutí o kámen byl úspěch. Za vyššího stavu to musí určitě být krásná kontinuální WW IV, možná i více, ale takhle to byla akorát kontinuální šutrovačka. Po dvou kilometrech končíme pod silničním mostem s křižovatkou a přítokem zleva.
Za zmínku stojí dvě příhody z tohoto dvoukilometrového úseku: Makovo zmizení a Vaškovo nedobrovolné opuštění lodi. Nejdříve první. Prohlížíme jen zběžně stupeň a první jede Mako. Mizí za hranou závěrečného slidu, ale není vidět pádlo, ani Mako, tak chvíli čekáme a pak se jdeme podívat, co se děje. To se na nás ale už Mako usmívá z vracáku pod slidem. Jedu druhý, kloužu po slidu, pokus o levý boof a končím ve válečku. Člověk zde má na výběr, neboť sem padá voda z obou stran, tak si může vybrat, jestli pojede jedním nebo druhým válcem ven. Nakonec vycouvávám. Vašek s přehledem po plotně okolo válce.
Druhá byla zapříčiněná nízkým stavem a nepochopením signálů. První jede Mako a zespoda signalizuje Vaškovi, že má jet vpravo. Ten ale nestíhá otočit loď a tak skáče do jiného průskoku. Čekám nahoře. Nejdříve Vašek mizí, pak je vidět pádlo pohybující se typicky pro vylehávání ve válci a nakonec pádlo mizí a začíná stříkat voda. Jdu z lodi. Vašek se zapříčil mezi kameny a proud valí přes něj. Odkládá pádlo, podává nám foťák, fotíme ho. Pak chytáme loď na popruh, Vašek vysedá a s velkou námahou loď ve dvou vytahujeme na břeh.
Na odpoledne se rozhodujeme pro horní Sermenzu alias Sermenzino. Přijíždíme, svačíme a kolem čtvrté vyrážíme na tři kilometry dlouhý úsek pod San Giovanni do přehrady v Rimascu. Nasedáme nad pětimetrovým vodopádem, fotíme a pak pokračujeme. Následuje rozdvojení, volíme levou cestu, kde po techničtějším začátku následuje několik dlouhých slidů a jejich různé kombinace se stupni a esíčky. Postupně slidy mizí, ale stále jde o technickou vodu se vším, co si člověk dokáže představit. Je to pěknej fofr, bleskový rozhodování. Obtížnost stoupá s rostoucí únavou. V jednu chvíli snad během pěti minut osmkrát eskymuji, dává mi to zabrat fyzicky i psychicky. Množí se chyby. Nezvládám boofnout dvoumetrový vodopád, tak z něj prostě po špici padám dolu. Naštěstí jde o jeden z přátelštějších, tak jen chvíli dole v bazénku trénuji stání na špici a pak odjíždím. Nepamatuju si všechny peřeje, vyšší vypovídací schopnost budou mít fotky. Jedno je ale jisté, je to krutá palba, která nedává moc vydechnout.
Když se vlevo objevují ve svahu dřevěné domky a před námi je most, prohlížíme a postupně možná čtyři sta metrů přenášíme. Některá místa by byla sjízdná, ale následovaly věci, které bychom nejeli, tak radši přenášíme všechno. Vodu bych tu hodnotil tak za V-VI, přenášení za IV. Trmácení se prudkým svahem mezi stromy po slizkých plotnách a bažinkami není fakt nic moc. Nasedáme, pádlujeme sto metrů a zase prohlížíme a přenášíme. Přijíždíme k prvnímu mostu na Rimascem, kde máme schované kolo. Přenášíme peřej pod ním a pokračujeme. Odtud se již dá dojet do přehrady v Rimascu na oči. Jsme rádi, že jsme přežili. Jsem úplně hotovej a naštvanej, v ústí vztekle zahazuju pádlo. Tři kilometry jsme jeli přes tři hodiny.
Mako jde pro auto, s Vaškem zatím koukáme na Eguu. V sedm večer šíleně valí. Mám hlad, jsem unavenej a nejradši bych jel domů. K tomu se ještě přidává bolest zad a ramene, která mému stavu moc nepřidává. Spíme vedle silničního tunelu pod San Giovanni. Je to asi 1000 m n.m., chladno, ale klid, kolem zasněžené štíty. Po večeři jdeme spát.
Sobota
Dnes se rozhodujeme pro Eguu. Dle žlutýho Hydra (jeden z hlavních informačních kanálů zájezdu) je Egua ostrá palba z kopce dolu pro zkušené rošťáky a ostré roštěnky. Jedeme proti proudu, a co chvíli sledujeme, jak to v korytě vypadá. Ze silnice se shodujeme, že by to možná i šlo jet na oči. Hledáme vyhlášenou peřej Zkumavka, se kterou měla skupina kolem Čívy nelichotivé skóre 3:1 pro Zkumavku předcházející den. Z informace z Hydra, že Zkumavka se nachází 300 metrů pod druhým mostem, se vyklubává asi šest set metrů nad čtvrtým mostem od spoda. Při pohledu do zkumavky člověk chápe nelichotivé skóre. Šestimetrový vodopád dvoumetrovým korytem do stejně širokého vývaru s dlouhým válcem. Kocháme se a jedeme tři kilometry proti proudu na nasedačku.
Z počátku jedeme na oči, až po vstupní peřej. Stupeň, široký slide doleva a metrový skok do válce sevřeného mezi skálu a balvan. První jede Vašek, Mako jistí na balvanu, já na konci laguny čekám na věci, které by chtěly uplavat. Za balvan nevidím, tak sleduji Maka. Nejdříve v klidu kouká, pak si narychlo vytahuje házečku a hází ji dolu. Připravuji se na lovení, ale připlouvá jen jedna botička. Vaška před závěrečným stupněm přibrzdil vracák a přímo na hraně stupně zadrhl o kámen, takže spadl bez rychlosti do válce, ze kterého se vynořil jako raketa a skončil ve válci, kde spořádaně opouští loď přímo do jeskyně, kde má naštěstí hlavu nad hladinou. Vytahujeme nejdříve loď, pak Vaška. V Hydru stojí: „Pokud nezvládnete tuto úvodní peřej, ani neuvažujte o pokračování dál.“ Vašek toto porušuje, my s Makem přenášíme. A frčí se dál.
Až po nájezd k osmimetrovému vodopádu se zdá, že by šlo jet na oči. Prohlížíme stometrový nájezd od silničního mostu, kde začíná standartní úsek. Jde o kombinaci technických esíček a stupně s válci v rychlém sledu. Samotný vodopád se jezdí vpravo, napůl po skále a pak polet do bazénku. Nájezd se mi nelíbí, tak přenáším. Mako první, pak Vašek, oba bez problémů končí v laguně pod vodopádem. Odtud se opakuje zarytý systém až do přehrady v Rimascu. Prohlédnout – jistit – zašprickovat – sjet – a znova… Normální člověk jede souvisle maximálně dvě stě metrů, pak prohlíží. Eguu nemá cenu moc popisovat, fotky mluví za vše, najdete zde opravdu vše, co vás může napadnout. V 11 jsme vyjeli, ve tři dojíždíme ke Zkumavce, kde vylézáme nad vstupními vodopády ke Zkumavce.
Převážím auto ke Zkumavce, svačíme a v 15:30 vyrážíme na spodní úsek. Náladu mi tu zvedá čistý pětimetrový vodopád. Čtyři stupně, na kterých se člověk musí držet vpravo a pak vodopád. Najíždím malinko bokem, ale posledním záběrem se rovnám a perfektně přistávám do bazénku. Dále pokračujeme osvědčeným způsobem. Z počátku hodně nad průjezdy přemýšlím a několikrát přenáším. S postupující únavou ale přenáším jen nejhorší věci a většinou jedu. Při prohlížení nacházíme házečku a polovinu zlomeného pádla. Tři kilometry od Zkumavky do přehrady v Rimascu jedeme opět čtyři hodiny. Celkem tedy šest kilometrů a osm hodin vodopádů, slidů, stupňů, válců, esíček a podobných vylomenin. Vašek prohlašuje, že nikdy nic těžšího asi nejel.
Večer se rozhodujeme, že naši spanilou jízdu ukončíme tam, kde jsme začali a tak přejíždíme na Calancascu, kde hodinu po půlnoci na vysedačce vaříme večeři a jdeme spát.
Neděle
Kruh se uzavírá, v půl osmé vstáváme, před devátou koukáme do pětkové vstupenky. Před osmi dny jsem zde plaval, moje první alpská divoká voda. Je chladno. V tiché slavnostní atmosféře oblékáme mokré hydro. Ve stupni s válečkem ještě před vstupenkou eskymuji, což mi na rozpoložení moc nepřidá. Najíždím do vstupenky, držím se vlevo, skáču přes kámen do proudu, jeden stupeň s válcem, druhý a vjíždím bokem do závěrečného válce, který nás minule potrápil. Projíždím.
Před týdnem jsem měl strach, dnes, na konci piemontské odysey již spíš jen respekt a pocit, že jsem jel podstatně horší věci. Vše sypeme na oči. Pokud nevíme kam, jedeme, kudy teče nejvíce vody. Přenášíme druhý katarakt. Za necelou hodinu dáváme celý úsek čítající čtyři kilometry.
Na přehradě naposledy pospolu eskymujeme na rozloučení s letošním Piemontem. Pak zavládla euforie a nostalgie naráz. Přežili jsme, ale je to za námi. Osvěžujeme si čtyři krysy zájezdu. Já dvě, Mako a Vašek po jedné. Příští rok musíme znovu. Po ose San Bernardino (kde obdivujeme zasněžené alpské vrcholy) – Bregenz (kde tankujeme a nakupujeme dárky domů, ale hlavně se vyhýbáme rakouské dálnici) – Mnichov – Plzeň – Praha jedeme domů.
Chtěl bych všem poděkovat. Klukům, že mě vzali s sebou, starali se o mě a lovili mě, rodičům za pevné nervy a také těm, kteří mi dodávali odvahu, abych jel, protože sice celá akce byla neuvěřitelně náročná, ale myslím si, že mě hodně posunula. A taky těm, kteří tyhle výlevy dočetli až do konce. Tak někdy na vodě. AHOJ!
Kompletní fotodokumentace je zde:
https://picasaweb.google.com/Jablooonec/2012_05Piemonte
Komentáře
3 Komentář odeslánTy to umíš tak krásně popsat. Já bych jel hned znova.