Zprávy z Ruska: Skoč si do nové sezóny

…a pěkně z výšky.

Když už můj pádlovací absťák začínal hraničit s šílenstvím, pádlo jsem držel smutně v ruce několikrát týdně alespoň na koleji, tak se objevila zmínka, že bychom mohli vyrazit na vodopády, které byly loni objeveny a poprvé pokořeny. Kdyby to bylo doma, tak o nich všichni ví, ale jelikož Rossija bolšaja strana a kajakářů poskromnu, tak vodopády v obci Pilno (Пильно) zůstávaly dlouho mimo hledáček kajakářů, ačkoli jde o vyhledávaný letní turistický cíl ležící v Krasnogorském rajóně, což je vlastně podhůří Altaje. Vodopády bohužel z kajakářského hlediska fungují jen několik týdnů v roce, a to při jarním tání, ale rozhodně stojí zato.

 

Co se zdálo být nejdříve malou akcí pro pár přátel, se postupně rozrostlo v celosibřiské otvírání sezóny. Vasja s Kirillem se jeli týden předem podívat, jestli už začalo tání a jelikož odpověď byla pozitivní, tak se začala sbírat i banda z Tomsku, že si tam většina lidí odškrtne svůj první vodopád v životě. Podle videa z loňského roku se zdálo, že to nebude žádný problém, stačí jen umět eskymovat.

 

Nakonec jsme v pátek 17. dubna odpoledne vyráželi dvě auta. Zatímco jedno se vydalo přes Novosibirsk do Barnaulu, kde jsme měli domluvené spaní u Vasji, já s Kirillem, Polinou a Dimou jsme se vydali přes Kemerovo, abychom se vyhnuli odpoledním zácpám v Novosibirsku. Trasa je sice o sto kilometrů delší, ale když je benzín o polovinu levnější než doma, tak to zas tolik nebolí. S sebou jsme vzali jen dva Diesly, že se na nich prostřídáme.

 

 

Silnice z Tomsku až do Kemerova je klasická dvouproudovka, u Kemerova se z ní stává dálnice. Z ní asi po sto kilometrech odbočujeme u města Bělovo a jedeme rovně na západ. Tou dobou už byla tma. Unaveně sleduji záři města a opět se unaveně zaposlouchám do hudby. V dáli za městem je vidět dost jasný zdroj světla, napadá mě, že by to mohl být požár, které v té době sužovaly velkou část Sibiře, ale jelikož je to hodně daleko, nějak to dál neřeším. Po několika kilometrech v tom směru se zdroj světla opět objevuje pár kilometrů od nás. Teď již není pochyb, že opravdu jde o lesní požár. Chvíli ho tak sledujeme a diskutujeme o tom. Tam, kde loni byl Dima na dovolené, prý požár díky větru přeskočil přes jezero, a během chvíle shořela celá vesnice, bohužel včetně několika mrtvých. Tento požár ale není moc velký a tak nám brzy opět mizí z dohledu.

 

Naše zkratka se ukázala být zajímavou cestou, Kirill si pochvaloval, že silnice je dobrá, ale Dima ho klidnil, že až se dostaneme do Altajského kraje, že bude ještě veselo. To se opravdu děje a tak na silnici, kde většinou jedete kolem stovky, jsou úseky, kde i teréňák zpomaluje na třicítku, protože se najednou objeví  různé vlny a boule až nějakých 30 centimetrů vysoké.

 

Úsek jsme přežili a po jednom telefonickém upřesnění přijíždíme ve dvě ráno po šesti stech kilometrech k Vasjovi, kde se shledáváme se zbytkem výpravy a zjišťujeme, že v Novosibirsku žádná zácpa nebyla. Zatímco všichni začínají štěbetat a různě si ze sebe dělat srandu, tak nám Vasja sděluje, že ráno vstáváme v šest, protože máme před sebou ještě dalších tři sta kilometrů.

 

Ráno vstávání, snídaně, přebalujeme auta, přijíždějí další a vyrážíme na cestu. Zajímavé bylo, že v Barnaulu jezdí staré škodovácké tramvaje a policie má mimo jiné Oktávky. Skoro jako doma.

Před polednem se scházíme s dalšími účastníky na odbočce z M-52 kousek před Gorno-Altajskem a společně vyrážíme směr Krasnogorsk.

Tam se Vasja malinko neshodne s Kirillem na průjezdu přes město, a zatímco čekáme na náměstí na ostatní, tak u nás zastavuje auto a z něj vylézá muž, který je prý místní starosta a ptá se, jestli potřebujeme nějak pomoc. Tak se ptáme kudy na vodopády. Radí nám cestu a před odchodem říká, že doufal, že jsme jim přijeli pomoc s evakuací lidí, že půlka vesnice je pod vodou. No smůla. Cestu nám každopádně poradil špatně, protože jsme objeli asi půl vesnice, a pak jsme se napojili na ulici, po které jsme mohli jet rovně. Padají vtípky o tom, že ho určitě nedávno dosadili z Moskvy.

 

Po další půlhodince cesty se dostáváme k odbočce do vesnice. Scéna ale nevěstí nic dobrého.

Informace z loňského roku je, že cca do poloviny lze dojet, pak to mohou zkusit teréňáky, ale bez záruky. Sjezd do vesnice je z evropského pohledu už offroad, ale co začíná ve vesnici, to je teprve sranda. Bahno místy až po kolena ve kterém se rochní prasata.

 

Cestou potkáváme proti jiný teréňák s kajakem na střeše. Dostává se nám informace, že dojet až k vodopádům se nám asi nepovede a že samotné vodopády vypadají dost o držku. No uvidíme. Naštěstí má Kirill zkušenosti z výletů v jeho L-200 po Mongolsku, takže projíždíme asi nejdál, co to jde. Posledních pět set metrů pak jdeme pěšky.

Pohled na vodopády je vcelku impozantní. Z napůl protržené hráze rybníka vytéká nějakých šest až osm kubíků vody, které šikmo padají ze čtyř metrů do obřího válce. Když nad tím tak přemýšlím, připomíná mi to Champions killer na konci Tyršovky. Taktiku vidím podobně, boofnout to doleva do vracáku, ale jestli to chci zkoušet, to ještě nevím, vody je fakt hodně. Válec na první pohled slibuje dlouhý prací cyklus s možností vyplivnutí do stromků. No fuj.

Druhý vodopád je pěkná osmička. Stačí trefit nájezd, pak se to sklopí a o dva metry níž začíná polet a o osm metrů níž se zapíchnete do bublajícího bazénu, který celkem rychle odtéká dál, kde jsou stromy a dřevo v řece. Na první pohled taky nic moc, ale zdá se schůdnější.

Nadpoloviční většina rezolutně prohlašuje, že skákat nebude. Padne i hláška, že akci udělali jen proto, aby se ukázali před kamarády, co kluci sjedou. Problém je v tom, že je o půl metru vody více, než minulý týden při obhlídce. Po chvíli přemýšlení vyrážím pro věci. Druhý vodopád si dám, o prvním nejsem zatím úplně přesvědčen. Cestou si ale říkám, že když už jsem měl chutě na Tyršovku, tak proč si nezkusit Champions killer na nečisto. Bereme z auta Diesla 80, moje věci a pádlo a jdeme zpátky.

 

Mezi tím už má část odbyté první kolo a Kirill říká, že jde na druhé a oba vodopády najednou. Tak proč ne, alespoň to budu mít za sebou. Převlékám se a trochu nervózní sedám na malý kousek rozmrzlé vody u nájezdu. Plán mám jasný. Chytit vracák vpravo abych ztratil rychlost. Výjezd k levému kraji a silný boof doleva. Sleduje nás docela početný dav. Vasja Porsev bere házečku a prý nás jde lovit, načež odchází na místo, odkud je skvělý výhled, ale nikoho by neulovil.

Jedeme ve třech. První to posílá Kirill, pak ještě jeden kluk a nakonec já. Nájezd, závěs do vracáku, výjezd pulzujícím proudem, rvát to doleva na malou roládu a hooodně pozdní boof, jak mi bylo doporučeno. Bylo to rychlé a vyžadovalo to přesnost. Na dopadu nedávám dost velký protináklon proti vracáku, tak vylehávám, ale dobrý, povedlo se. Ze spodu vypadá snad ještě impozantněji. Karfiol dole pulzuje skoro o půl metru. Chvíli čekáme. Pak vysvětlení, mezi kterými stromečky se vyjíždí a že je potřeba to rvát hodně na karfiol, aby to člověk stihl, a jedeme dál.

 

Intermezzo není složité, jen v něm leží strom, ale naštěstí jde přejet. Scházíme se ve vracáku nad druhým vodopádem. Trošku jsem zapomněl nájezd, tak ho chvíli diskutujeme, zatímco se Kirill připravuje na focení. Jedu druhý. Nájezd tak akorát, snažím se počkat si a boofnout to spíš doleva, abych nešel na hlavní bublák dole. To se mi opět daří a s lehčím vylehnutím jsem dole.

Okamžitě se snažím dostat k levému břehu, abych nemusel moc daleko chodit a hlavně projíždět mezi stromky. Při objíždění jednoho z prvních mě ale překvapí klacek, který je těsně pod vodou kousek od hlavního kmene. Zastavuje mě a posílá mě rovnou pod další větve. Končím na nich bokem, ale naštěstí dávám správný náklon a stíhám se odrazit pryč. Uf, to bych měl.

 

Povedená záležitost. Z prvního vodopádu mám respekt, ale druhý se mi líbí, tak si ho vynáším a dávám ho znovu. Takhle skáčeme celé odpoledne. Další jízdy jsem se už necpal tolik doleva. Druhou jízdu jsem nasadil skvělý boof, letím prakticky rovně, ale na největší bublák, takže dole mě čekal ukázkový back loop a první bojový eskymák sezóny je na světě. Vyzvedat, úsměvy a další kolo.

Všem se více či méně daří. Na počet rozplaveb by stačila jedna ruka a všechno se nám podařilo pochytat. Teda až na jednu kameru. Ta se stala obětí vodním bohům, když se při eskymování, které přešlo do plavání, potkala se skálou.

Když už toho mají všichni dost, tak se domlouváme s devadesátiletým dědou, který bydlí asi sto metrů od vodopádu, že si u něj necháme do zítra lodě a pádla. Souhlasí a tak má přes noc v chlívku pěkných dvanáct lodí a pádel.

 

Přesouváme asi kilometr zpátky, kde máme domluvený pronájem dvou domků včetně banji (ruské sauny). 

Vyndat si věci, rozházet sníh od domu, což si přáli domácí, než odjeli pryč, a začínáme topit v banje a večírkovat u ohně. Večer to byl uvolněný, popovídali jsme si, koukli se na pár fotek a videí, něco málo popili a dolem jedenácté už většina z pětadvaceti lidí spala. Vtipným faktem je, že příjezdem kajakářů se podle oficiálních statistik zdvojnásobil počet obyvatel ve vesnici. Reálně možná i z troj- až čtyřnásobil.

Ráno se probouzíme docela brzo, vaříme čaj, snídáme, prohlížíme si včelí úly, kterých tu mají spoustu a ze kterých máme objednaný med. Před desátou vyrážíme na vodopády. Vody je asi o dvacet čísel méně než včera. Dáváme hned oba dva vodopády na rozjezd. První se mi nedaří tak dobře jako včera, tak dávám rychlého eskymáka na dopadu. Nicméně lepší než kluk co jede za mnou. V nájezdu eskymuje a padá pozadu dolů do válce. Ten naštěstí dnes není ta hrozný, tak ho to po krátké freestylové vložce pouští. Další borec vůbec nedává boof, mizí tak na tři sekundy kdesi v hlubinách a nakonec se vynoří o pět metrů dál. Sjíždíme nad druhý vodopád, dáváme ho a dole chvíli jistíme.

Máša, jako první z holek, ho posílá a rovnou playboatu. Pěkně v klidu, zašlápne ji to a bez eskymování pouští. Pak se rozhoupává i Kirill, se kterým jsem přijel, a dává si druhý vodopád jako první v životě. Nakonec se rozhoupává více jak polovina lidí na druhý vodopád a to včetně třech holek, za což jim patří rozhodně respekt, vzhledem k tomu, že to byl pro všechny jejich první.

První vodopád, ač byl druhý den již trochu přívětivější, tak si širší okruh fanoušků nenašel, tak jsme ho celý víkend brousili jen v pěti lidech.

 

Bohužel čas byl náš nepřítel. A tak když se dvanáctá přiblížila, tak jsme vzali lodě a věci, naposledy jsme mrkli na vodopády, zamáčkli slzu v oku a vyrazili jsme cestou bahnitou zpátky k autům. Tam jsme si rozebrali med, sbalili se a vydali se zpátky.

 

Právě když jsme nasedali do auta, tak začalo foukat a pršet, takže timing úplně dokonalý, jenže co čert nechtěl. Niva, co jela jako první, tak nám v jednom kopečku zapadla. Po několika minutách marného tlačení se bohužel nepodařilo ji vytlačit, takže přišlo na řadu lano. Další rozjezd a stejný scénář. Ještě jeden pokus, ale protože to nešlo, tak opět přišlo na řadu lano. Naštěstí Land Crusier a L-200 s kopečkem neměli problém, takže na laně se nakonec i Niva dostala nahoru.

 

Pak jsme se už všichni sešli na kopečku nad vesnicí, ve vichru a dešti si udělali závěrečné foto a všichni vyrazili směrem domů. Někdo blíž, někdo 900 km, jako například my.

 

Tady ještě pár pohyblivých obrázků od Vasji

 

 

 

 

Tímto končí tato relace a pokud se v následujících deseti dnech neutopím, tak vám příště povím, jak to chodí na Altaji na jaře.

 

Fotky: Polina, Vasilij, já a všichni kdo drželi můj foťák