Slova, která nemusela být napsána
Rozhodujeme se pro Lech. Dle RiverApp by měl mít lehce pod střední vodu (cca 4,9 kubíku), což se nám ale ráno nedaří na Loisachu ověřit.
Jelikož je Hahntennjoch až do dvou zavřené, tak nikam nespěcháme. Zastavujeme se v Holzgau a jdeme se mrknout na Simms Wasserfall. Ten potok vypadá jetelně, kdyby nebyla voda v trubce. Každopádně jsme tu kvůli vodopádu. Ten je sice krásný, ale ani jeden ze série tří není jetelný.
Jdeme ještě kus nahoru a u chaty otáčíme a stoupáme na visutý most o impozantní výšce 100 metrů nad údolím. Cestou zpět procházíme kolem moc pěkného potencionálního místa na spaní na místní sjezdovce. Při přejezdu do Lechu koukáme z mostu na peřej Sloni zuby.
Na nasedačce řešíme, jestli pendlit auto hned, nebo potom, aby nás někdo nechytil, protože bývalo splouvání Lechu omezené na určité období. Dan nachází, že soutěska od mostu se může jezdit až od druhého srpna, ale není to jisté, nicméně jdu převézt auto dolů a stopovat nahoru.
Za 15 minut jsem dole, ale stopování moc nejde. Spíš z hecu zkouším stopovat i motorkáře, což se ukázalo jako dobrý plán. Už jsem to po 45 minutách stopování a projití větší části úseku vysedačka - Warth skoro vzdal a nadával si, když mi zastavil jeden motorkář, že mě vezme do Warthu. Že jsem neměl helmu, mu nějak nevadilo, opatrně to vytáhl na padesát a ptal se, jestli je to ok. Říkám, že v pohodě.
Vyhazuje mě ve Warthu, odvážně skoro před policejní stanicí. Pak odjíždí směr Lech. Trochu si nadávám, že jsme se asi nepochopili a běžím. Značka konec Warthu, Lech 5 km, to jde. Motorkáře potkávám ještě dvakrát, jezdí Warthu - Lech docela ostře tam a zpět. Naštěstí mě za chvíli bere místní týpek a hodí mě až na začátek Lechu.
Oblékáme se a nasedáme na vodu. Hned v první soutěsce po pár kilometrech se ale ukazuje, že je dost málo vody a skoro střední to rozhodně není. Složitě přenášíme strom v soutěsce před prvním velkým kataraktem, kdy vodou traverzujeme po svých a lodě si posíláme na natažené házečce.
První katarakt je blbej, šutrovatej, je znát nedostatek vody. Kluci po prohlížení nesou, já nejdřív zahlásím taky tak, ale nakonec jedu. Celkem to jde, v nájezdu se ale zadrhávám těsně nad hranou hlavního skoku na šutru. Sklouzávám a mohutným boofem čistě dávám. Víc práce než radosti.
Jakmile nevidíme, tak prohlížíme, Mako a Dan jedou Lech poprvé. Další skok je přeskládaný, ale luxusní boof. To pokračování je zapeklitější, úzký průjezd na konci podélný stupeň doleva. Boof na konci uličky nevychází, takže zápich, šlápnutí na záď, rock splat a odjíždím pozadu. Další stupeň neseme. Podobně pak dál. Chvíli jedeme, chvíli neseme. Voda tomu dost chybí.
Informací jsem přijal, ale v hlavě jsem měl v tu chvíli totální temno, vůbec jsem si to nespojil. Když jsme to jeli naposledy před dvěma lety, tak se tam voda zařezávala mezi skály a vypadalo to, že by časem mohla téct spodem a bude to nejetelné,ale před cca rokem (za velké vody) to prý bylo dobré a šlo to jako vždy, říkal Matěj.
Soustředím se na první část a vůbec mi nedochází, že hned za tím je něco jinak. Počítám s tím, že tam kdyžtak bude vracák a zastavím.
První část mám v pohodě za sebou a najednou mám před sebou hranu. Lech jsem jel již dvakrát předtím a vždy šlo vše jet, všechny „velké věci“ jsem si pamatoval, což mi blesklo hlavou a v mžiku se rozhoduji, že hranu skočím vpravo.
Už na hraně je mi jasné, že to byl blbý nápad, jak moc ale ještě nemám ani ponětí. V dopadu je proti skála. Sakra!
Abych to nenačelil a nerozsekal se, tak stačím loď mírně bokem. Vychází to celkem hladce, ale nic nevidím, oči mám plné vody. Proud mě celkem rychle protahuje pod padající vodou a než se rozkoukám, jsem namáčklý bokem na skále a válí do mě voda. Zlomek vteřiny a napůl se cvakám proti přitékající vodě. Dochází mi, že tohle bylo asi to poslední, co jsem v životě udělal, protože 80 % vody tu valí do sifáče pod skálu, na kterou jsem namáčknutý a cvakám se proti vodě.
Loď se naklonila o 90 stupňů, palubou proti přitékající vodě. Pokus o vylehnutí a zjišťuji, že loď zůstává na místě a já jsem při maximálním levém vyklonění půlkou těla nad vodou. Hlavou mi blesklo, že když to vydrží, tak kluci přijdou a nějak mě z toho dostanou. Jenže mi překáží pádlo a fakt o něj nechci přijít. Zastrkávám ho do mezery mezi skály kus nad vodou. Ještě jedna korekce pozice pádla, aby nemohlo vyklouznout zpět, jenže loď se zase dává pomalu do pohybu směrem pod skálu. Musím ven! Jenže na strhávací oko nedosáhnou a naklánět se tam, kam valí nejvíc vody, fakt nechci.
Ani nevím, jestli jsem se prostě vykopl, nebo jsem si pomohl přes strhávací popruhy na boku, ale jdu ven a cítím, jak mě to neskutečnou silou tlačí do zad a za nohy táhne někam dolů. Je mi jasné, že tohle je konec, proti vodě nemám šanci.
Nějakou šťastnou náhodou se ale zachytávám jednou rukou za hranu skály. Hned se chytám i druhou, ale proti vodě nemám šanci se rukama vytáhnout. Zároveň cítím, jak se mi do zad opírá víc a víc voda a snaží se mě prolomit v bedrech a nasát někam dál. Najednou nohy nacházejí pevnou oporu a já se snažím vší silou vytlačit proti vodě nahoru. Na chvíli se mi před obličejem dělá v proudu vzduchová kapsa a mě se daří dostat se ke hladině. Okamžitě se snažím vytlačit dál ven a vytáhnout se na skalní plotnu v jeskyni, která je nad sifonem.
Jsem venku, na plotně, začínám řešit loď. Většina lodi je pod vodou, špička je směrem do místa s největším tahem vody. Odmotávám z pasu smyci, sundávám ji z oka na vestě a opatrně se v proudu snažím najít nějakou oporu a nacvaknout karabinu na oko lodi. Rexy má oko v půli zádi, takže je to hra o to, nezaletět do sifonu pod loď, to by byla konečná. Nakonec se mi daří nacvaknout madlo a oko smyce navlékám na výběžek skály tak, aby loď nemohla zajet víc do sifonu, než je.
Dost se bojím, hlavně aby někdo z kluků neskočil za mnou, a vůbec nevím, jak jim dát signál. Pískat? Kolikrát? Ukazovat pádlo? Raději nic nedělám. Snad pochopí a půjdou se podívat. Zkouším zabrat za loď a vytáhnout ji, ale marně. Pak se snažím opatrně vykouknout z jeskyně. Nikdo. Znovu zkouším loď, ale nic. Znovu koukám nahoru. Je tam Mates. Ptá se na stav, tak říkám, že jsem v pohodě, chce mě vytáhnout ven, ale nechci, jsem ok, k lodi se shora zpět již jen těžko dostaneme. Domlouváme se, že doběhne klukům říct, co se stalo a aby určitě nejezdili.
Mezitím se snažím hnout přes popruh s lodí. Vždy se posune tak o 30 až 40 čísel a pak už to dál nejde. Bohužel je to tu na prd a tak si můžu pomoci jen jednou nohou. Vzdávám to, a ač jsem živej, je mi na nic z toho, že je to spíš obrovské štěstí, než cokoliv jiného a že moje případná smrt by pár lidí nejspíš zničila. Mrzí mě to.
Kluci se vracejí a nejdřív cvakáme mě na jednu házečku a pak chytáme loď na druhou shora přes zaklíněný starý kmen. Ani s lodí nehnou. Ještě nacvakávám další popruh, ale taky marně. Říkám, ať to zkusí proti proudu ze skály, ale ani ve dvou s ní moc nehnou. Bez kladkostroje bez šance. Ptám se Dana, jestli nemá házečku? Moje je v lodi, jenže Dan si ji, jako na potvoru, zapomněl. Chtěl jsem zkusit udělat malý kladkostroj dole v jeskyni, protože jedna ze skal stála na několika kamenech, což by byl parádní štand.
Nakonec se domlouváme, že dole už jim moc nepomůžu a tak mě vytahují nahoru. Ručně si neškrtneme, takže na řadu přichází Z-drag a Danovy vklíněnce, lano pro jistotu podkládáme naplavenými dřevy, aby se neprodřelo a zároveň přes páku Mako pomáhá zvedat loď. Konečně se začíná hýbat a přes několikanásobné dotahování prusíků se nám daří ji dostat ven. Vklíněnec je pod takovým tahem, že kdyby vyletěl, tak Dan bude mít v lepším případě rozseklý obličej.
Ještě před vytažením ale proud z lodi vymílá polstrování stehenních opěrek a já se bojím, aby neuplaval i loďáček s mobilem, doklady a hlavně jedinými klíči od auta, které s sebou máme. Naštěstí, když jsme loď vytáhli, tak se ukázalo, že jedinou ztrátou bylo zmíněné polstrování a ještě houba. Loďáček i házečka, které byly napěchované za zádovou opěrkou, tak zůstaly na místě.
Chce se mi brečet. Chvilkové zatmění a mohlo být po všem. A nejde vůbec o mě, ale rodinu, kluky, kteří za nic nemohli a nesli by si to s sebou a tak. Skoro bych řekl, že je omyl, že jsem naživu, protože karty byly rozdány dost jasně. Druhá věc, která mě taky dost udivuje je ledový klid, s jakým jsem se vyrovnal při natlačení na sifon s tím, že už je nejspíš konec. Žádná panika nic, jen vědomí toho, že už to není v mých rukách, byť jsem byl rozhodnutý bojovat až do konce.
Loď taháme snad hodinu. Pak už Mates nechce pokračovat, nemáme čas a nemáme páru, co by nás ještě čekalo, tak lodě neseme zpět asi kilometr k mostu a vynášíme je do Warthu. Jdu pro auto a kluci mrznou u lodí a vysílají do světa zprávu, že na Lechu je nová přenáška.
Celé jsem to sepsal proto, protože kromě jedné obří chyby se nabalilo ještě několik dalších, menších. Doufám, že se z toho někdo poučí a možná to i zachrání život. Komentáře o mé hlouposti si nechte pro sebe, to je každému jasné, spíš si zkuste projít tu situaci za sebe. Věděli byste, co dělat? Klišé na závěr: nikdy nepodceňujte sebelehčí řeku, kterou znáte sebelépe, i kdyby jste byli sebezkušenější.
Díky kluci!