Pokračování veleúspěšné horrorové vodácké série od autorů Na skok do sifonu. Známý kritik bezpečného přístupu na divoké vodě Petr Malejpták komentuje: “No trošku slabší kafe než první díl, ale stále celkem slušný kousek.”
Bdím či spím,
sám nevím.
Brzká hodina ranní,
vodní stav ve mně vyvolává s**ní,
Koukám na RiverApp na řeku,
co vody má, že odjezdu se nezřeknu.
Bdím či spím,
V lodi už sedím.
Vody třicet devět kubíků,
Dle Fíka víc neměl jediný z vodníků.
Voda se valí loukou luhem,
U prvního kataraktu za chvíli budem.
A už je to před námi,
Horizont a za ním nic, my v extázi.
Opatrně prohlížíme,
Ten vlnoválec na výšku tři metry mít bude…
Kanada a nebo sen,
Jen aby ranger nebyl za lesem.
Před druhým kataraktem stromy,
Však vody, že zalévá všechny schody.
Na mostě vodočet šacujem,
No nebude to vůbec špatnej den.
Zelený mužík nikde není,
Užíváme si povození.
Však stromy další přicházejí,
Nejdříve první, varovný,
Za ním další, neviděný,
Chytáme vracák i tam kde není.
Vlny, válce, co vám budu,
Nebýt zákaz, ještě teď tam budu.
Pak přichází stěna v dáli,
Řeka dělá úhel pravý.
Válce velké, proud do stromů tlačí,
Které pod skálou našly místo spací.
Leč nepřekvapí nic zkušeného plavce,
Paroháč najíždí i karfáče hladce.
Za soutokem ještě kus,
Zelený mužík nemá šanci už.
Při pendlu u auta trpajzlíci:
“Co jste jeli, vy uličníci?!?”
Dlouhý pohled, zamyšlení,
“Tu dole, tam zákaz není?”
“Však zákoník já plavby znám,
za povodně ja bych nevlez nikam!”
Opáčil kmet starý,
A nastoupil do auta a odjel.
A já se najednou probudil ze snu do drsné tající Šumavské reality, která se ale teplotou moc neliší od pevného skupenství, kterým byla ještě před chvílí. Mokrý a zmrzlý nasedám do vyhřátého auta a jedeme na Modravu. Dáváme dvě kola na čerstvě otevřené horní Vydře. Za čtyřiceti je to parádní kontinuální pohoupání, škoda, že ty tři kilometry trvají podobně v lodi, jako v autě po silnici, jak to letí. Dáváme dvě kola. Pak Modravský pivovar a přejezd do Österreichu.
Dle vodočtů je vše strašně nakoupené, tak jedeme na řeku Ranna, na úsek přehrada - Dunaj, co ani není značený v mapě. Bezpečnostním přelivem padá zhruba 40 kubíků o 50 metrů níž. Zdaleka se sem sjíždějí lidé na to podívat.
Probíháme oblakem tříště pod hrází a prohlížíme. Není tu místo pro chybu. Od začátku, až do konce. Teda až k tomu mostu, nebo brodu, nebo co to bylo. Každopádně dál se suchou nohou nedalo a stejně bychom to nejeli.
Jedeme do Gramastetten mrknout na Große Rodl. Waldbad parádní. Spíme pod střechou. Kluci jdou brzy spát. Ještě chvíli sedím, koukám do šera. Sakra, parádní den! Když v tom se z dálky začne blížit temná silueta. “Né, já je nechci budit a balit se,” bleskne mi hlavou. Vysoký muž přichází a mlčky si sedá (“Bože to bude nějakej magor!”). A pak promluví:
“Voni už spí?”
(s obrovskou úlevou): “Ty vole, nazdar Pepé!”
Padlo pár slov, pár piv (doslova), zjistili jsme, že máme asi o půl metru víc vody, než je na fotce na 4Paddlers, ale že to začíná klesat a jdeme spát.
Ráno je o 30 čísel míň, přijíždějí posily a jdeme na věc. Ani se mi nechce na horní Große Rodl, ale na rozjezd se nakonec nechám ukecat. Parkujeme v Untergengu právě když se lidi vracejí v neděli z kostela. Necháváme dvě auta na place před domem a zrovna když jsme tak nějak v nejlepším rozházení věcí po place, přichází pan domácí, tak se ptám, jestli by bylo ok, že tam ty dvě auta tak dvě - tři hodinky zůstanou. Začal řvát. Připomnělo mi to projevy jednoho známého Němce, teda Rakušáka…
“Ok, pardon, tak my přeparkujeme.”
“Né, v pohodě, dělal jsem si srandu.”
No moc jsem tomu nevěřil, ale asi v kostele kázali o pomoci bližnímu svému. Pak si nás ještě párkrát kontroluje z okna.
Kloužeme do vody. Začátek je taková WW II vrbičkárna, sem tam jezík. Vše krásně sauber. Pak přichází horizont. Pepe a Dan prohlížejí z lodi z hrany a pak jedou. Michal vylézá ven, tak čekáme. Pak signalizuje, že dobrý a jet vlevo. Ok, takže do toho naskakuju vlevo. Hned pod úvodním skokem to jde celé doprava a padá to do, pro mě v Rexym, obrovské žumpy. Pravý late boof, trošku přišláplý zadek a letím ven, vpravo strom směrem doleva, těsně u hladiny a za ním další horizont. Čumák mám doprava, tak to trošku přiboofnu a jsem za stromem. Tuhle hranu si krásně užiju, blesklo mi hlavou…
To teda jo, odpaluju mocný boof a vidím pod sebou strom těsně pod hladinou akorát dva metry od dopadající vody, prostě akorát na zápich pod něj. A už ho objímám. Do zad mi valí voda a já zažívám ten šťastný pocit blízkosti mokrého dřeva a spousty vody, co mi valí přes záda a přes hlavu. Ještě mi blesklo hlavou, že to bude dobrý, mám před obličejem trošku kapsu, jak to valí, tak můžu dýchat. No tak si tu holt chvíli počkám.
Jenže pak mi to stahuje loď. Úplně jemňoučce, zlehka, pomalinku to ze mě stahuje mou ochranu před tou hnusnou studenou vodou. Teď už to tak super není. Poslední nádech, poslední pomodlení, že tam dole snad nejsou větve, pouštím pádlo a přemýšlím, až se zaháknu tou síťovanou kapsičkou na břiše na vestě za nějakou větev, jak se z ní asi budu dostávat.
Nebyla tam. Vybublávám za stromem a krauluju ke břehu. Všichni blbě čumí na mě, tak signalizuju klukům, kteří ještě dojíždějí, že mají jet víc co nejvíc doleva. Mates přepadává přes střední kámen, ale s jednou otočkou vyjíždí z válce, Fík to naštěstí taky stíhá.
Jsem naštvanej, místo abych se zase rozjížděl po podzimní šarádě, tak už zase plavu, no super. Michal se omlouvá, že Dan ukazoval, že dobrý. Dan se ptá, jestli jsem ok. Jako je blbě vidět, ale chvílemi vidět je…
Co naplat, vylévám, sedám do lodi a jedeme dál. Stromy jsou všude kolem, pár objíždíme a přejíždíme. Tady už je Rodl solidní čtyřka. Postupně se prokousáváme, ještě s jednou prohlídkou až do Gramastetten. Už sem hezky svítí a já říkám, že jestli mám jet spodní pětkový úsek, tak leda to, co si předem prohlédnu, protože v posledním skoku do Waldbadu, tak je zase píchý strom těsně pod vodou. A tak jdu prohlížet. Vypadá to dobře, byť to letí dolů jak o život. Jenže v zatáčce je levé rameno ostrova zašpérované stromy a v pravém je na konci strom tak, že kdybychom tam přijížděli na oči, tak už před ním nezastavíme. Fuj! Jdu zpět. Jestli před mým odchodem chtěli všichni jet, tak po návratu už skoro nikdo. Nicméně po zralém zvážení bych raději jel tohle, než jet někam, kde za A nevím kolik je přesně vody a za B, kolik je tam stromů. Tak bych raději jel opatrně dolů. Jenže jsme dva... ...z osmi.
Takže jedeme na Naarn. Spodní soutěska je totální blbost. Nájezd na hranu válce, který vyžaduje 100% boof, jinak slibuje jízdu až do opadnutí vody, je nejistý. Teda spíš je jistý, že to nepojedeme, protože je to nesmysl za této vody. Dan tu měl před týdnem asi o půl metru méně.
Tak vyjíždíme na vršek. Kluci by to nejraději hned smažili, ale my raději jdeme prohlížet první drop a hned je z toho první přenáška, ten strom jsme z auta viděli správně. Škoda, jinak by to bylo pěkné. Vynahrazuji si to alespoň slidem do alpinstartu z asi šesti metrů nad řekou.
Dál je Naarn krásný, hezké peřeje přes velké kameny. Když se řeka začne svírat mezi skály, je čas prohlížet. První skok je ok, byť se solidním válcem, což Rexík oceňuje pěkným zapanáčkováním.
Dan vysvětluje další kousek trochu moc dlouho, tak raději jdeme prohlížet. Parádní kombinace válce, esíčka, pak vyklidnění, jazyk s válcem a pak závěrečný skok. V tom přijíždějí kluci. Dan a Michal v pohodě, Pepe se nechává zabalit a eskymuje. No pěkný.
Jdeme zpět k lodím, bolí mě žebra a moc se mi do toho nechce, ale jedu. Vše na pohodu, jen v závěrečném skoku zapomínám, že jsem to chtěl jet pravý boof - levý boof. Dávám levý, pak nasazuji na pravý a už mě voda balí a jsem hlavou dolů. Jak ten Pepe. Jednou si přidechnu, zvedám a padám bokem do dalšího válce, který mě ale rychle do strany pouští. “Beater Sunday!” hořce se směju na Kolju.
Kluci si to vynášejí a já je fotím. Ani to se mi nějak zvlášť dobře nedaří. Pak dojíždíme dolů, převlékáme se a kluci ještě chtějí na Feldaist. Při otáčení se mi daří porazit tyč u kraje silnice a poškrábat nárazník. Den jak má být!
Na Feldaist už nemám, žebra nedovolují se ani pořádně hluboce nadechnout, tak s Fíkem převážíme auta a já přemýšlím, jestli to pádlování nepověsit na hřebík. Klukům trvají 4 km WW III dle mapy docela dlouho, ale nakonec se ukazuje, že to vlastně prý byla pěkná a celkem i výživná WW IV se skoky až metr vysokými.
A pak převlíkačka a cesta dom a ráno zase do roboty.
Ranna přehrada:
Große Rodl nasedačka: 48.4277303N, 14.2372103E
Große Rodl vysedačka: 48.3834289N, 14.1875197E
Naarn nasedačka: 48.3240892N, 14.6927728E
Naarn vysedačka: 48.3121297N, 14.6790317E
Feldaist nasedačka: 48.3540689N, 14.5206500E
Feldaist vysedačka: 48.3301400N, 14.5365500E
Vodočty:
Große Rodl - 192 cm - Zwettl
Naarn - 188 cm - Königswiesen
Feldaist - 177 cm - Kefermarkt