aneb jak jsme nakonec jeli a užili jsme si to až do polosytosti. :)
Ač se to několik týdnů zdálo velmi nepravděpodobné, a stále jsme byli s Makem pouze dva, případně nejistě tři, vyrazili jsme nakonec v pátek 25.října, po vyjádření našeho názoru, směrem do Rakouského Ötztalu, který nám společně s výbornou předpovědí sliboval silné zážitky. Za TJD objevovali nové možnosti Mako, Novoťnák a Jelen.
Kluci mě nabírají kolem sedmé večer na Čerňáku, protože Karkulka byla ještě od posledního výletu na Čerťáky a pak dále do Rakouska garážovaná v centru Prahy. Cesta ubíhá celkem hladce, a tak po jedné hodině ranní uleháváme ke spánku na vysedačce Loisachu, což je pro spoustu lidí buď jen přespávací místo pro výbornou polohu vzhledem k Alpám, nebo pro ranní sprášení Loisachu. V noci přijíždějí postupně ještě dvě partičky Čechů, které ale zase brzy ráno pokračují, takže se po probuzení zdravíme jen s dvěma auty německých kajakářů.
Využíváme chvíle, něž se jedné sličné pádlerce probudí přítel a už máme pendla na auto. Vyváží nás tedy nahoru a my nasedáme brzy ráno na Griesenschlucht, který je těsně nad hranicí sjízdnosti (Garmisch = 90 cm). Pohodová lehká technická WW III s krásnými výhledy na Zugspitze. Dole jsme asi za hodinku, Němci ještě ani nestihli dosnídat. Předáváme zkušenosti, balíme se a jedeme na Ötz. V plánu máme dát spodní úsek na rozjezd a podle nálady ještě dojet Imster Schlucht. Míra ještě neviděl Wellerbrücke, takže si před obědem dáváme procházku.
Pak jídlo a začínáme na konci Wellerbrücke. Prohlížíme si impozantní Champions Killer a nasedáme.
Vodočet v Tumpenu má 197 cm. Za tohoto stavu je to taková pohoda, která se ještě víc zklidňuje, prostě optimální na rozjetí. Chytáme vracáky, sluníčko svítí. Asi v půlce trasy nad námi krouží nějaké divné letadlo. Chvíli ho pozorujeme a pak pokračujeme. Mako nakonec zjistil, že to byl Douglas DC - 6B skupiny Flying Bulls. Jez v Brunau přenášíme po levém břehu, ač Míra tvrdí, že by se vlevo asi dal jet. Asi dal, ale rád s díky přenesu. Na soutoku Ötzu a Innu je pěkná pláž, chvíli zde parkujeme, ale pak pro špatnou dostupnost pokračujeme kus dolu po Innu. Vysedáme u zavěšeného mostu a Míra běží nahoru pro auto. My s Makem se zatím bavíme sledováním focení nějaké místní hudební skupiny. Fotografka byla hezká, ale kompaktem ve stínu a nebo naopak proti slunci to asi nestálo za moc.
Jedeme proti proudu Ötzu. První zastávka je kouknutí na Achstürze. Jestli mě alespoň trochu láká sjet Wellerbrücke, pak Achstürze ani trochu. Je to více méně jeden dlouhý vodopád plný sifonů. (WW VI) Vyjíždíme až na konec Söldenu a prohlížíme si vstupenko do Sölden Schlucht, která má být nejtěžší. Shodujeme se, že to jde. Vracíme se zpět a hledáme spaní. Míra je dost nervózní, prý na něj něco leze. Nakonec končíme na nasedačce na Mezimostí a vaříme večeři. Zapomněl jsem Míru upozornit, že pepř mám přibližně 2:1 s chilli, takže máme o dezinfekci střev postaráno. Dokonce ani ráno po vychladnutí to není jedlé, jak to pálí.
Probouzíme se do dalšího slunečného rána. Míra si pochvaluje kamaráda Brufena, že mu je už líp, snídáme a jedeme na Sölden Schlucht. Po změně času nasedáme kolem desáté na vodu.
Po vstupence dlouhé asi kilometr už nás nečekají žádná zrádná místa, takže všechno sypeme na oči. Dáváme pár zastávek na focení.
Za našeho stavu (Tumpen = 193 cm) taková pěkná kontinuální Jizera z Mýta, jen v soutěsce. Na vysedačce jsme co by dup, tak se jedeme podívat na Mezimostí. Vstupenku jsme si prohlédli již včera, takže zastavujeme až u druhého mostu a jdeme proti proudu. Rozvalený jez pod prvním mostem si mi moc nelíbí, stejně jako Mírova natěšená hláška při prohlížení kataraktu nad druhým mostem: "Kašli na to, to si stejně nezapamatuješ..." Shodujeme se na několika místech, která bychom si měli prohlédnout. Česká partička nás utvrzuje, že katarakt v zatáčce nad prvním mostem je v pohodě sjízdný vpravo. No asi jsme si úplně nerozuměli, o čem mluvíme, ale o tom až později. Kolo necháváme na vysedačce nad rozbořeným jezem, který tvoří asi dvoumetrový stupeň a jedeme nahoru.
Cestou Mako četl popis od Eňona, který hodnotí Mezmostí za WW IV (ale jen do 190cm!), DKV a mapa se shodují na WW V, což se nám nějak nezdá. Po nasednutí je až ke vstupence celkem pohoda, jen je to všechno proti Söldenu nějaký větší, ale dobrý, jedna velká šlajsna za druhou. A pak přišla vstupenka.
První jede Míra, zůstávám v lodi, Mako hlídá. ta je celkem jasná, voda teče více méně jen jedinou možnou cestou, takže boof, pak doprava, další boof do takového úzkého kanálu, vyjet ven, přejet strom a po desce dolu. Pro jednoduchost postupu Míra volí verzi, že vezme závěrečnou desku se stromem ve svíci po stromu. Druhý jedu já. Za prvním boofem si zavěšuju, pak traverzík, další boof, přes strom, všchno jde hladce. Ze stromu jsem měl docela strach, bál jsem se, že by se pod něj dalo zapíchnout, ale dobrý. Déjíždím k Mírovi a čekáme na Maka.tomu se pod druhým boofem prý docela líbilo, tak tam prý málem zůstal. každopádně dává strom s přehledem vpravo a jedeme dále.
Je to taková laskomina, pořád se něco děje, laguny moc nejsou, ale vracáků je stále dost. Před další zatáčkou visí cedule se zákazem plavby. S klidem ji ignorujeme. Blížíme se k hornímu kataraktu, který nám byl doporučen jet stále vpravo. Jedu jako třetí a stavím ve vracáku, který se zdá býti posledním, což ale Mako s Mírou nějak ignorují a sypou vesele dál. No co, ten kluk říkal: "Úplně vpravo, tam jsou jenom takový jazyky." Vzhledem k tomu, co pak následovalo jsem si téměř jist, že buď byl poprvé na vodě, nebo, a to spíš, jsme mluvili každý o něčem jiném.
Nájezd by ještě šel, ale pak jsem na komoru nasypal žumpu, ve které kdybych zůstal, tak se asi ven nevyhrabu. No prostě to byl požerák nějvětšího kalibru. Nebudu dále napínat, prostě jsem do něj vletěl s docela rychlostí z toho, co bylo nad ním, boofnul jsem ho a úplně jsem se zastavil. Naštěstí na hraně, takže další válec dávám při kraji s nulovou rychlostí a modlím se a pak už naštěstí není nic moc velkýho. Mako to nasypal jako první, podle informací, kterých jsem se držel i já, takže ho prý první válec vyloopoval a zbytek dojel hlavou dolů. No fuj. Míra viděl účinky na Makovi, tak volí optimalizovanou trasu kolem.
Následuje dlouhá sjezdovka až k prvnímu mostu. Chci jet vlevo, protože za druhým rozřazovákem je kopák přímo do kamenů (prej je v pohodě, ale zkoušet to nemusím). Celkem se mi to daří, ale cestou trefuji nějaký kámen u levého břehu, a šikmé válce mě stále odsazují na střed a na rozřazováky, takže je to takové veselé. Volím metodu boj s vracáky, abych otočil Karkulku zpět jak potřebuju, ale naštěstí to vychází. Pak prohlížíme jez a skáčeme ho levým středem po desce. Pod jezem jedeme vpravo, vlevo se nám zdá, že to končí sifonem. Docela šutrovačka, zvažuju, jestli to nepřenést (pro suchost, ne náročnost), ale nakonec jedeme.
No a to už se blížíme ke kataraktu na druhým mostem. Vlevo je v průjezdu strom, takže musíme doprava. Pamatujete si ještě, co Míra říkal při prohlížení? Že si to stejně nebudeme pamatovat? No možná měl pravdu, ale aspoň jsem věděl, že nevím kudy a že chci zastavit. Míra najíždí, nestaví, tak si hlídám Maka. Z vracáku to vypadá, že má cestu, ale pak rychle staví. Hlavou mi jen bleskne: "Tudy asi cesta nevede," nicméně vysedá docela rychle, tak uvidíme, co bude signalizovat. Signál sice nepřišel, ale když si šahá pro házečku, tak taky startuji z lodi, tahám házečku a letím dolů.
Po pár metrech ale vidím, že si Míra spokojeně hoví na kameni uprostřed ramene se vším vybavením, tak moc nespěchám. Postupně ho vytahujeme, vyléváme a jistím Míru i Maka. Když nasedám zpátky, dojíždí nás skupinka tří Čechů. Kataraktík v pohodě, dole nám říkají, že dál už je to dobrý, tak ani neprohlížíme a jedeme za nimi. První katarakt byl pěkný, ale následující úsek jsme chtěli původně prohlížet. No co naplat, tu 400 metrů dlouhou sjezdovku s několika válci a zůžením na konci jsme dali na oči.
Míra se zdá býti malinko otřesen, do čeho jsme to zase vletěli, ale nemyslím si, že by tam bylo něco zas tak hrozného. Dojíždíme na vysedačku. Míra si chce pořád sjet ten rozpadlý jez a já mu pořád říkám, že podle kilometráže tam někde mají být železa a že já to určitě nepojedu. Na vysedačce jsou dvě policejní auta a sanitka a někoho hledají, prý že se tam někdo utopil. No dobrý. Při čekání na Maka a auto jede skupinka Němců jez. Poté Míra prohlašuje, že už si od nás nikdy nic nedá vymluvit. Těsně před odjezdem po několikáté otázce na téma, jestli jsme vážně neviděli nahoře nějakou plavající loď, nebo tak něco, tak saniťák říká, že to prý nahlásil nějaký řidič ze silnice, která vede kolem a v tu chvíli se zdá vše jasné. Ač se z toho Míra snaží vymluvit, nějaký řidič z něj udělal utopence, když si plaval nad druhým mostem. Dal bych si to ještě jednou, ale klukům se nechce, že je to moc velký maso, tak dáváme s Makem alespoň ještě jeden Sölden, kde jsme za hodinku hotovi.
Na vysedačce vaříme zelňačku a přemýšlíme, co dál. Klidně bych zůstal a dal ráno před odjezdem ještě jednou Mezimostí, ale je mi to jedno. Nakonec se domlouváme, že pojedeme na Inn na Finstermünzer Strecke, která je z hranic dolu. Sjíždíme za tmy v koloně do údolí a přejíždíme ke Kajetansbrücke nad kterým si nacházíme pěkné místo na vaření a spaní. Večeře už nemá takový grády jako včera a Míra jako správný sportovec jde brzy spát, takže chtě nechtě, musíme trochu hnout se zásobami alkoholu, který se zdál, že jaksi neubývá. No co bych vám povídal, zmizel všechen a my jsme spokojeně někdy po druhé ráno ulehli pod přístřešek se zemědělskými stroji. Nevím sice, co to bylo za chlupatý krávy, co spali kousek od nás, ale ten člověk, co je přijel kolem sedmé ráno krmit, nás nenaprášil a zase odjel, takže jsme v pohodě pospali.
Ráno jsme dojeli na Martinu, kde byla ukrutná zima, vodočet dole u Kajetansbrücke ukazoval 245 cm, což je střední voda. Nasedá se těsně před soutěskou. V ní mají být dvě pětková místa a jinak pohoda. Odhadujeme to cca na 100 kubíků, což se nakonec ukazuje jako velmi přesný odhad. Postupně stoupá obtížnost a zvětšují se vlny a válce, ale nic hrozného, jen je to velký.
Dojíždíme k prvnímu pětkovýmu místu a vzhledem k nejasnostem ohledně toho, co by s námi udělal ten nájezd a kde je vlastně ten sifáč, kam má valit voda, tak radši do půlky přenášíme a sjíždíme jen spodek.
Pak je to stále dost velký a k tomu v soutěsce a ještě k těm 100 kubíkům přibyli podobně velký kameny, takže sranda. Když tam nevidíme, tak stavíme. Ukazuje se, že je to druhé pětkové místo s vyhlášeným válcem na konci (Fünster Monster). Mako přenáší, Míra se taky netváří, mě se to zdá dobrý, tak jedu. Nad dámskou cestou u břehu jsem ani nepřemýšlel, lajna rozbitým středem se mi zdála dobrá, pak se vyhnout několika obrovským válcům a závěrečný válec vpravo.
Jak jsem si usmyslel, tak jsem udělal, jen mě to vynáší víc doprava do vracáku, než bych chtěl, tak si to holt musím dopádlovat. Závěrečný válec hlavně nezvorat a pak už je to dobrý. Míra nakonec jede chicken lajnu, ve který nejdříve bojuje ve válci a pak po né úplně optimálním nájezdu jede závěrečný válec sice správně vpravo, ale dnem vzhůru. No co, taky mu to prošlo a zvedá, tak dobrý.
Pak už se řeka od Altefünstermünz sklidňuje a tak už to bylo zase jen o vracácích a závěsech. I když to je na sto kubících taky sranda. To takhle člověk čeká za kamenem, přijíždí mako na závěs, hupne do víru, dá piruetku špicí do nebe, místo závěsu a mizí zase dál. Tak si říkám, jestli to s Karkulkou (Raptor) taky něco udělá. Mno a tak v dalším víru skončila celá špice Karkulky a já se nestačil divit. Prostě sranda ještě byla. A pak se před námi objevil most v Kajetansbrücke a pádlování byl konec, ale srandy rozhodně ne.
Mako jede pro auto, Míra se jde proběhnout a já se válím a hlídám věci. Když už to trvá kolem půlhodiny, převládla nuda, tak jsem se šel podívat na vodočet. Jestli boží mlýny nemelou, tak Švýcarské elektrárny jo, takže jsme neměli 245, jak jsme si říkali na začátku, ale 275 cm (=100 kubíků).
A pak přijel Mako. Nevím, jestli se mi ještě někdy bude chtít na kolo do Švýcarska, když říkal, že na silnici ho asi o metr minul kámen velikosti házenkářského míče, který přiletěl odkudsi shora urychlován gravitací.
A pak jsme se sbalili a přes GaPa a Mnichov jsme jeli zase domů, kam jsme museli, ačkoli se nikomu nechtělo, protože bylo celou dobu krásně a vypadalo to, že krásně ještě bude.
Mírův pohled na tuto záležitost zde: http://www.hkjizera.cz/voda/319-podzimni-padlovani-ve-stubai
ÖtzInn from Rain.Deer on Vimeo.