Tak jsme se konečně dočkali, mnozí z nás vůbec nemohli dospat, jak se těšili a už v šest hodin vartovali po různých koutech Jablonce v očekávání nevšedního zážitku. Do lepšího počasí ředitel akce zacílit nemohl, slunce, výborná dohlednost, bezvětří, teploty kolem nuly a ty kvanta čerstvého prašanu. Politovat je třeba ty, co poslechli odborníka na mazání, napatlali klistr, který pak v ranním kvapíku nedostatečně překryli tuhým voskem a celou cestu drhli, ale na Sněžku to nebylo zrovna na závadu.
Vrchol Sněžky byl totiž stěžejní cíl této akce, atak na ni jsme zvolili z východu od Pomezních bud přes Svorovou horu, prvovýstup nejméně schůdnou strmou stěnou to zrovna nebyl, ale na vrchol se bez větších potíží a komplikací dostali všichni účastnící zájezdu, nezbývá než pogratulovat všem úspěšným dobyvatelům.
Tento historický okamžik byl zdokumentován, z vrcholové fotografie vnímavému pozorovateli neunikne, že tam byla mlha. Vrchol se později sice odpotil, ale to jsme tam už chyběli my. Fotografové jej alespoň vyfotili svými teleobjektivy z úpatí a ti, co dobyli vrchol poprvé, si ho prohlédli dodatečně pěkně v teple na snímcích. V rozporu s očekáváním všichni nebezpečný výstup a ještě nebezpečnější sestup přežili ve zdraví, horská služba nezasahovala
Dále pokračovala cesta bez větších adrenalinových zážitků po Cestě Česko-Polského přátelství přes Slonecznik a po severní straně Malého Šišáku až nad Špindlerovku. Někteří si sjezd ke Špindlerovce užili a předvedli vzorové obloučky, některé ostudy snášely (že jo Špačku). Jirka K. zakončil perfektní kristiánkou, ale neunesl stres a nervozitu z tolika přihlížejících diváků a skončil v kotrmelcích a dobržďoval nosem
Na lehký oběd jsme na Pepovo doporučení odbočili na Moravskou Boudu, na rozdíl od poslední Pepovy návštěvy (zřejmě někdy těsně po válce) si nás obsluha příliš nevšímala a také poměr objednaných a dodaných polévek byl v poměru 3:1. Alespoň se nám s poloprázdným žaludkem lépe stoupalo na Petrovy Boudy (ty míjíme) a pokračujeme dále po hranicích přes Dívčí a Mužské kameny, Vysoké Kolo, Violík, Sokolík, Tvarožník na Voseckou Boudu.
Do data rezervace ubytování na Vosecké jsme se perfektně trefili a měli tedy kam hlavu složit. Někoho nevšední zážitky okamžitě uspaly, jiní pařili do půlnoci a pak si pořádně nepamatovali kolik piv vlastně měli. Ale když se spočítalo, že by dotyční vytrvalí konzumenti z fleku vyhráli soutěž v rychlosti pití piva, tak měl spíš vrchní dobře naostřenou neposednou tužku, ale on to Špaček vizionářsky předpovídal, že lístek bez vizuální kontroly u výčepu není dobrej nápad. Třeba jsme poučitelní a na Špačkovo špačkování příště dáme. Ty co se od skupiny odtrhli a pohrdli noclehem na Vosecké, jsme již více neviděli, nechť jim je sníh lehký.
Druhý den nás čekala cesta s negativním převýšením, tedy převážně klesající, přes již jen mírně se vlnící Jizerky do Bedřichova. Při sjezdu z Žlábského vrchu se nedají nezmínit Robertovy výstavní telemarky. A překonání divokého potoka před Jakušicemi nechť laskavý čtenář zhlédne ve fotodokumentaci, dramatičnost a nebezpečnost přesunu na druhý břeh z fotografií jasně vyplývá.
První ročník zimní sportovní akce byl zakončen pro nedostatek sněhu v Bedřichově na Dolině, do Jablonce nás musel dovést autobus. Špatnej nápad to nebyl, co?
Termín 9.-10. února 2008
Autor akce a textu: Honza Matouš
Účastnící: Šárka, Bára a Jirka K., Eva B. a Béďa, Iva, Haňda a Pavel Z., Jula K., Pepa K., Špaček, Robert P., Benháci, Pavel M., Radka Tk., Mako, Křapik, Andy, Dáša a Honza M.
Odkazy: Fotogalerie z akce