Otz - Inn s Pražákama

Když mi Vytoun potvrdil, že koncem července jedem na vodu, ať už v Evropě poteče cokoli, moc jsem neváhal. Naládovali jsme s tátou loď do Fabie, hodil mě do Prahy, kde mě nabral Vytoun a jelo se. Volba padla na okolí Innsbrucku – snad Melachbach a pak se uvidí.

U Melachbachu jsme asi ve dvě ráno zabivakovali, abychom ráno zjistili, že kdybychom to sesypali, oboucháme si úplně všechno. Hlavně lokty a ti méně šikovní možná i hlavy. 

Nemá to prostě cenu a tak jedem do Otztalu, kde koukáme na naloženou slalomku. Je jasné že horní úseky jako Wellerbrucke budou nemožné za tak veliké vody (i když to co tam teče je spíš smecta) tak se rozhodujeme pro úsek od slalomky dolů. Vytoun říká, že to bylo WW III, s tím, že kalibrace na trojku je Kamenice za 15 kýblíků. Já říkám, že když to má kubíků 80 (Tumpen 250cm), tak to s Kamkou srovnat nejde. Osmdesátikubíkový válec na komoru v Kamce prostě není. Místo pod dřevěným mostem s obří vlnou na konci má veprostřed jednu povedenou schovku na lodě, která se dá středem prostřelit, potom se hodí včas zastavit nad jezem. Těsně předtím ještě stíhám prohlédnout si jeden válec docela důkladně (rozuměj zespoda), ale zvedám. Jez Požerák – nemožné. Peřej Constructor šidíme v levém rameni vpravo, ale i tam je válec. 

Po obědě se rozhodujeme pro další kolo. U slalomky si nás vyhlídl nějaký Němec – prý shání parťáky. Na to, že mu je určitě přes 50, si to dává s přehledem. To už máme 300cm a rafty nesmí jezdit. Pod mostem už to začíná zavánět adrenalinovým sportem. Pěkná vodnatka WW IV, tři místa V.

Spíme kus nad Wellerbrucke, která je za téhle vody impozantní. Ráno koukáme na Soldenschlucht a oddechnem si, když i nabuzený Víťa říká, že to je moc. Přirovnává to k horní Karnali. Jedeme přes Landeck. Skouknem suchou Sannu a rozhodujem se pro Landeck strecke. Je to pěkný III, místy IV s asi 30 – 40 kubíky. Jedna žumpa vypadá jako pořádná pračka na kajakáře, ale strach má velké oči - jedem! Dojezd do Landecku je nuda, navíc je tu spousta hovad. Vytahujem lodě na navigaci a rozhodujem se pro přídavek – Funstermunsterstrecke. To už má vody víc. Krásná krajinovka za III, dvě místa neseme (Hammerstelle a Funster Monster – obojí V až VI). Dáváme z nich jen poslední šuplík.

Spíme na piknik platzu už na švýcarské straně. Trochu jsme večírkovali, tak vstáváme později, ale včas na to, abychom uklidili spacáky před deštěm, který střídavě pokračuje celý den. Zernezstrecke na Innu je v podstatě nuda za II. Možná právě proto si Štěpán vybírá pěkné štěrkovište, a už ho hobluje hlavou dolů a plave – samozřejmě abychom měli skóre a neřeklo se, že jsme jezdili pod svoje možnosti. Navazující Giarsunschlucht za cca 40 kubíků už je docela nátěr. Rychlé rozházené válce, průskoky, má to sakra tah a Sup má sakra slinu – najíždí neohroženě a rychle. Prohlížíme jedno místo s tlamou u skály. Kluci šidí, já nesu. Když vysedáme, hodnotíme tak za IV, mooožná V. Víťovi ale dnešních 20 km nestačilo, tak nás přemlouvá na Scuolstrecke. Pendluje auto s nějakým Holanďanem, co tam čeká na kamarády. Prý trojka pro všechny. Ne ale za 90 kubíků. První peřej prohlížím a rozhoduju nechat loď v lese – přesazené žumpy by mě pustily možná nad ránem, až opadne voda. Kluci jsou ale na druhém břehu. Traverzuju nad tím vším a nesu. Tohle nadále sypat na oči je o život, tak jednou šidím a třikrát nesu, jsem už z té první peřeje nějak načatej. Je to poctivá vodnatá V s dost hladovými válci. Spíme znovu na pikniku.

Ráno nás budí návštěva dvou „veteránů“ místní policie. Nic jsme neukecali, přišli si pro 60 Eur. Jedeme nahoru omrknout Brailschlucht. Snad to půjde. Jde to. Krásný creek mezi kameny a kolmými stěnami, nějakých 20 kubíků. Hodně prohlížíme, ale jedno místo prohlédnout nejde. Jen pro zdatné horolezce. Viděli jsme to ze železničního mostu (100m) a tak to tam pálíme na oči. Nebezpečné je jen místo s „lžicí“ asi v půlce, ale jde šidit vlevo do válce. Charakter skákavější a strmější Kamenice, víc peřejí, hustěji za sebou. Podruhé nám to už odsýpá rychleji. Aby ne, jsme posilněni obědem. Štěpán a Sup už se hrnou na vaření, ale Víťa na mě neposedně vypálí: „to ještě stihnem ne?“. Jasně, takže Štěpán nás v hydru hodí nahoru a jede se Power Duo. Dáváme to za 45 minut a zážitek je to nad všechny. Už víme, jak jdou místa za sebou, takže je to nonstop sypačka IV-III až dolů. Do tmy zbývá ještě hodina a půl s rezervou, a tak nabuzeni výtečným zážitkem dáváme s Víťou ještě čtvrté kolo, za lepší půlhodinku už toho ale i takoví nezmaři jako my mají dost, navíc večeře je akorát hotová. Posedíme u ohně a jdem spát, tentokrát ale pečlivě skryti před okem místních šerifů.

Ráno koukáme, že vody nepřibylo. Je to jasné – rozcvička na známém Giarsunschluchtu a pak perla Innu – podle kilometráží starých vlků nejtěžší úsek řeky – Ardezschlucht. Giarsun je za menší vody pořád technická balvanitá IV, ale nemá takový tah do válců. Ardez začíná asi 700 metry IV+, s tím že se nám opravdu nechce dojet do přenášky VI(X) hlavou dolů. Jet by to asi šlo – tedy teoreticky. Po dvou skocích s rozbitým dopadem je – nijak výrazný, ale přeci – sifonek a rychlá kombinace válců, pak šílená tlama v nezjistitelném místě a pak povinná lajna strouhou u převislé skály co je mimimálně na odření všech kloubků a loktů. Pod tím už zas jedeme, kanálem úplně vlevo a pak s vodou. Tady nás dohání parta německy mluvících kajakářů – pár mlaďasů pod vedením určitě šedesátiletého střízlíka, který nevypadá, že by se zalekl. Prohlížíme kombinaci s těžkým boofem do laguny pod lávkou, a jako zpestření nám jeden z německých přátel ukazuje, jak se to dělat nemá. Dostává ode mě házečku, my vidíme, že to chce rychlost a jdeme na to. Následuje krásný a celkem lehký 2m stupeň – otáčíme ho víckrát, fotíme a točíme. Potom kombinace válců, jedna peřej na trénink oldschool techniky a už se hrneme na další kolo. Víc to odsýpá, už víme co a jak, ale Supovi to nedá a tak zkouší těžký boof „po chlapsku“ do toho nejhoršího. Byvše proprán v bublinách záhy plave, dostává házečku a výprava má další zářez. Pod přenáškou V-, dvě peřejky IV a IV+, pak III-II.

Přejíždíme na Pitzbach, ale vodní stav v nepřístupném korytě plném stromů dává tušit nebezpečí, navíc kilometráž hrozí horolezeckou vložkou, tak jedeme na Ruetzbach. Cestu si krátíme předvečeří u McD a kontrolou vodních stavů na zdejší wifi. Dojezd na put-in na Ruetzbachu je provázen půlnoční večeří. Ráno Vytoun pendluje auto (čekání si krátíme závodem slimáků) a jdeme na to. Pětkový lesní šluchtík má být předznamenán elektrickým vedením přes řeku. To je cik-cak přes řeku asi 12x, nakonec však je tak málo vody, že je to skoro jedno. Jde o hodně šutrovitý slalom, v lesních šluchtících skutečně se spádem, který dává tušit více rock´n´rollu za větší vody. Jeden katarakt je nesjízdný – totálně zablokovaný s deskou na lámání vodáků. Neseme vpravo, vlevo jen pro horolezce. Dojezd až pod elektrárnu je trochu překvapením. Několik zaseknutí mezi šutráky a jeden eskymák kupodivu bez potlučení, no co, taky zážitek. 

Navazujem a rozjíždíme se směr domov, hodnotíc zážitky a plánujíc nové. Děkujeme Víťovi za pendly s cyklistickou vložkou, Štěpánovi za obětavé noční řidičské výkony a jeho kvalitní kuchařské umění, Supovi za pěkné lajny co nám najel, a vůbec jsme rádi, že jsme v celku a bez úhony vrátili. Na vodě Ahoj.

 

Video zde, není na Oscara, kvalita horší - musel jsem to na vimeo zmenšit. Chronologicky jak jsme jezdili.