Tak tu sedím doma a snažím se ignorovat to hrozný vedro, který sem z venku sálá. Ač to tak vůbec nebylo plánované, alespoň částečně jsme se mu vyhnuli, když jsme na 14. - 19. července naplánovali výjezd do zemí letní divoké vodě zaslíbených.Poté, co Matěj týden před odjezdem odříká svou účast, se rozhodujeme, že se Štěpánem pojedeme ve dvou, pokud nikoho neseženeme. Nakonec se ale vše v dobré obrací, a tak když mě v neděli Štěpán u loděnice nabírá, tak už vím, že budeme dvě auta, dvě pádlerky, tři pádleři a jedna řidička/turistka. V Praze nabíráme Markétu, naši řidičku a vyrážíme směr Budějky a na Lofer, kde by měl čekat Keny s Eliškou a Zuzkou. V Budějkách ale zjišťujeme, že z Loferu je vlastně Loisach a že jedeme vlastně trochu oklikou. Otáčíme tedy směr Loisach. Cestou ještě voláme na vodočet na Kopáči (0043 6131 606) , kde by již měla být opravená silnice, ale po prvotním zděšení ze špatné interpretace spojení "ein und neunzig" jako sto devadesát a po následném procitnutí na devadesát jedna to zavrhujeme a jedeme zrovna na Loisach, kam taky kolem půlnoci dorážíme. Skoro do tří sedíme ve třech u ohýnku, a probíráme možné i nemožné.
Ráno se rozhodujeme pro Loisach - Griesenschlucht. Stav 90 cm v GaPa je prý minimum, ale pro Elišku to prý bude akorát. Nasedáme na jednom z parkovišť kus proti proudu, kde se potkáváme ještě s další partičkou, která potřebuje pomoc s pendlem aut.
Vody není moc, takže jde spíš o technické hopsání mezi kameny bez nějakého zvlášť velkého tahu. Za větší vody to určitě bude zajímavé, takhle je to taková pohoda na rozjezd. To ale nebrání Elišce v tréninku eskymáků a Zuzka nám dokonce plave. I když rozplavba je lepší volba, než riskovat v kamenitém místě obnovení starého zranění ramene. Hned vše odlovujeme, vyléváme a pokračujeme. Prohlížení není nutné, Štěpán najíždí, Keny stopu dolaďuje a já hlídám holky ze zadu. Takhle se to ustáluje na všechny řeky, na které sedáme v plné sestavě. Vysedáme u loděnice v Grainau, kde jsme spali. Taková pěkná pohoda, nic náročného. Po domluvě přejíždíme na spodní Ötz, kde máme sraz u Wellerbrücke.
Prohlídka naloženého Wellerbrücke stojí za to, obrovské masy vody v neuvěřitelném spádu.
Ani mě nějak nevzrušuje představa, že bych to jel za tohohle stavu, protože to nejde. Chvíli se kocháme a pak se vracíme zpátky k autu a čekáme na Kenyho s holkama. Máme v plánu slalomku a pak spodek s dojezdem po Innu až do Haimingu. Je to dost naložený, asi 250 cm na vodočtu v Tumpenu, což je hranice velký vody. Holky určitě nejdou, Keny nakonec taky ne, prý se po večírkování necítí. Na slalomku tedy kašleme a ve dvou se Štěpánem sypeme spodní Ötz.
Je to velký, silný, rozbitý a relativně nepřehledný, ale jde to, zvlášť když máte kolem 30°C a sluníčko do vás pálí jak pominutý. O úseku víme dvě věci. Že to jde, že je v Brunau nechutnej smrťák a že nás někde cestou čeká levotočivá zatáčka, ve který chceš jet tou správnou cestou, jinak tam zůstaneš ve válci. Vzhledem k těmto informacím jedeme dost opatrně a pořád jsme ve střehu. Všechno jde až k jezu celkem hladce, těm pár velkým válcům se v klidu vyhýbáme, nepřehledným místům se celkem dá vyhnout. Před jezem stavíme vpravo a přenášíme. Vracák je zde dostatečně velký i za této vody a schody jsou příjemné. Chvíli pozorujeme nekonečný válec pod jezem a pak jedeme dál.
Před každou levotočivou zatáčkou člověku v hlavě vyvstává otázka: "Tak že by to bylo tady?" takhle to sypeme ještě kus a najednou se řeka dělí na dvě ramena. Levé jde doleva a pravé rovně. Volíme lajnu levým ramenem u pravého břehu, což se ukazuje jako dobrá volba. Nejdřív trochu po kamenech, pak obrovský válec na komoru. Zastavuje mě to přesně na rozhraní válce, tak chvíli čekám, jestli se za pádlo vytáhnu. Pak najednou pulz, získám rychlost skoro jako v nájezdu do prvního válce a druhý celkem v klidu při straně projíždím. Docela ostrý. Tak ostrý, že jsem se ani nepodíval doleva, kde to prý bylo ještě ostřejší.
Dál jsou zase jen velké vlny a pohodové pohoupání. Na soutoku s Innem je to mísení vody tak 1:1, Inn je asi o trošku větší, ale ne o moc (co do šířky, hloubku jsme nestudovali). Z počátku ještě doznívání Imsterschluchtu na Innu, takže pěkné velké přehledné vlny, ale i ty postupně mizí a řeka jen rychle teče. Vysedáme v Haimingu, kde na nás na mostě již mávají naše tři kočky a Keny. Převlíkačka, koupání v ledovým Innu, abych přežil následující přejezd, a valíme spát na Sanny, kde je prý pěkné spaní na soutoku.
Při prvním průjezdu kolem soutoku nic tak dokonale vypadajícího nenacházíme, tak jedeme mrknout ještě podél Trisanny. U prvního mostu přes Trisannu stavíme, koukáme do řeky a hledám v notebooku, kde by mělo být to spaní. Bližší info nenacházím. Z řeky přímo pod mostem čouhají ocelové traverzy zatlučené do dna v metrových rozestupech. Nic moc. Jedeme zpátky, kus pod soutok a u značky nasedačka (Einsteig?) odbočujeme proti proudu Sanny a jedeme po levém břehu kus nahoru. Nacházíme pěkný plácek s ohništěm a lavičkou, která se dá přenášet. Po protějším břehu vede silnice, po které jsme projížděli a je docela frekventovaná, ale předpokládáme, že se to k večeru změní. Po lehkém jídle se jdeme projít na hrad nad soutokem.
Poté lehce večírkujeme až do jedné do rána. Tolika hvězdičkový hotel jsem už dlouho neviděl, i Mléčná dráha byla vidět.
Ráno po snídani nasedáme na Sannu. Máme trochu strach z Pianser Schwall, aby nám tam holky nezaplavaly, tak jedeme dost opatrně. Krásná čistá voda, teplota opět leze na tropické hodnoty, svítíčko sluní. Stav 230 cm v Landecku je střední voda. Krásná čistá voda, hezké vlnky, sem tam váleček, nádhera. Pianser Schwall byla prý před pár lety po povodních vybagrována, takže v korytě zůstaly jen největší balvany. Nám teče voda prakticky přes všechny, takže je z toho takový slalom mezi válci, ale celkem bez obtíží všichni dáváme, i když nějací Inuité byli také k vidění. Dál pokračuje zase pohodová voda, vlny trochu menší, než nahoře, ale pěkné, koryto se trochu rozšiřuje. Asi v půlce trasy nás překvapuje stupeň, který je ale v pohodě sjízdný. Končíme na začátku Landecku u Sport Camp Tirol. Zde potkáváme partičku z předcházejícího dne, tak jim radíme ohledně Sanny. Teploty atakují 30°C, takže opět volím zchlazení v ledovcové řece, před přejezdem na horní Inn do Švýcarska.
Cestou ještě dáváme zastávku v bezcelní zóně v Samnaun. Nafta za 1,1 Eura a litr Finlandie v přepočtu za 220 Kč je jen málo z toho, co zde nacházíme. Určitě skvělá zastávka při cestě kolem. Plnější o litry alkoholu, dvoje nové brýle a voňavky světoznámých značek pokračujeme dál. Celník v Martině jen zběžně nakoukne do auta a bez kontroly nás pouští.
Na Inn nasedáme kousek pod Susch s tím, že nás v půlce opustí holky a ve třech nasypeme ještě Giarsunskou soutěsku. Máme 37 kubíků, což je pěkná vyšší střední voda. Na jednodušší úsek nakonec nasedáme ve čtyřech, Zuzku zradila sedačka, na které se jí přebrousil popruh, takže po převlečení na slunci v 30°C do hydra zase čeká na Markétu, aby se převlékla zpátky a hodila ji dolů k autu. První půlka je bez záludností a problémů. Čistá voda, stále to teče, houpání na vlnách, sem tam nějaký kámen nebo válec. V půli trasy nás opouští Eliška a s Kenym a Štěpánem pokračujeme do Giarsunské soutěsky.
Krása střídá nádheru. Zařízlé údolí, skály, velké skalní bloky v řece, zablokované úseky se střídají s těmi klidnějšími a v pozadí zasněžené vrcholky Engadinu. Ač se většina průjezdů zdá náročná a nejasná, vše je dobře sjízdné. Asi čtyřikrát stavíme. Dvakrát si užíváme krásu a odpočíváme, jednou prohlížíme po břehu místo, odkud není vůbec vidět za hranu a jednou postupně pokořujeme nepřehlednou peřej z vracáku do vracáku. Kus před koncem se řeka před skalní stěnou ostře stáčí vpravo. Štěpán jede první a kdesi mizí. S Kenym stavíme a už se chystáme prohlížet, když se Štěpán zase objeví v jednom z průhledů a signalizuje jet vlevo. Tak pokořujeme bez velké námahy jedno z mnoha míst v soutěsce. Když se před námi objeví vysoký most se slunící se něžnější částí naší výpravy, je nám jasné, že jsme na vysedačce. Následující Ardézská soutěska by měla být ještě o něco náročnější, tak třeba jindy. Vysedáme, převlékáme se, lehce svačíme a vyrážíme na dlouhou cestu na Noce do Itálie.
Cestou se zastavujeme na Ofenpassu, kde fotíme.
Cesta je dlouhá a nakonec se vzdáváme myšlenky dojet až k Noce. Bohužel nenacházíme až k Meranu vhodné spací místo, takže objíždíme Merano a v horách nacházíme spaní až u Lago Alborelo. Vaření, lehčí večerní program a pozdě v noci zase jdeme spát.
Ráno pokračujeme dál. Snídáme až kousek od vesnice Rumo na pěkném místě s grilem a stoly. Je to sice u silnice a daleko od vody, ale bylo by to hezké spaní. Sjíždíme k Noce a nejdříve se zastavujeme na vysedačce pod vesnicí Bozzana. Tím si ověřujeme, že alternativní spaní na další noc máme zajištěno a zároveň víme, kde vysedat před následující soutěskou. Vyrážíme proti proudu a hledáme kemp, protože by si holky rády užily teplou sprchu po pár dnech. Kempy jsou bohužel narvané k prasknutí, nebo se nám nelíbí, takže se nakonec končí u plánu, že holky budou mít rest day a v rámci něho se zastaví v nějakém kempu na sprchu a my zatím nasypeme Noce.
Nasedáme pod vesnicí Pellizzano. Před sebou máme kolem dvaceti kilometrů WW II-IV. Stav se drží kolem střední vody (0,65 m) dle 4-paddlers, což se mi ale nezdá, protože slalomka v Mezzaně byla hodně zatopená. Vody na vysedačce bylo tak, že i přes největší kameny v proudu nad mostem teklo alespoň trochu vody.
Nasedáme a nejdříve jen Noce valí dolů a nic moc se neděje, občas nějaký ten umělý stupínek, ale nic náročného. Slalomka v Mezzaně je hodně zatopená, Keny říká, že tam normálně jsou kameny a vracáky, my máme hlavně rychlý proud a sem tam válec. Noce je pěkná, pod slalomkou se charakter řeky mění na to, co nás doprovází s pár výjimkami až na vysedačka. Více či méně hustě rozházené kameny v korytě, které člověka být stále ve střehu, to proloženo úseky, ve kterých voda valí ve velkých vlnách rychle dolu. Sem tam nějaký jez, ale všechny jedeme, i když je lepší si vždy zastavit a zhodnotit, jestli to má cenu a kudy, z vody to často nebylo moc dobře poznat.
Zhruba v půlce trasy přichází 3 mosty těsně za sebou a za pravotočivou zatáčkou hrana. Vysedáme vpravo a jdeme prohlížet katarakt u pily. Takový koncentrát toho, co už člověk na Noce zažil. Trochu víc s kopce, trochu rychlejší, ale za V bychom to nehodnotili, IV jo. Prý je to dost přestavěné, dřív to prý bylo horší. Sypeme ho a pokračujeme. Celkem pěkné pohoupání, místy by to sneslo i trochu víc vody, ale převážně to šlo dobře. Občas si chytíme nějaký vracák, ale převážně frčíme dál. Je zde i spousta míst, kde by se dobře surfovalo a hrálo, záleží jen na preferencích. My valíme dolů, kde jsme na vysedačce v Ponte Stori za necelé 3 hodinky. Holky měly v plánu výlet na Passo Tonale, tak jim po příjezdu ani nepíšeme, otvíráme jednu Plzeň, co máme s sebou, piknikujeme z toho, co jsme si vzali a vletíme na sluníčku na trávě.
Postupem času se zde začíná hromadit hodně fotografů, kameramanů a podobné havěti. Pak přijede několik raftů, všichni fotí a točí. Rafty zde končí, lidi vylézají, securiťáci kolem nich pobíhají, točí se rozhovory, my na to jen valíme oči. Pak všichni naskáčou do aut a autobusů a je zase klid. Zajímavý úkaz, dost lidí se nás ptá, jestli taky nejsme od toho mumraje, ale dostat z nich, co byli zač je nad schopnosti mojí Italštiny a jejich znalostí angličtiny a němčiny.
Holky dorážejí kolem šesté, vaříme, popíjíme a rozhodujeme se zavečírkovat, jako jsme měli v plánu každou noc před tím, akorát konečně pořádně. První odpadá Markéta a pak postupně další, ale s Kenym to nakonec táhneme až skoro do tří.
Ráno je trochu pomalejší a náročnější. Balíme se a jedeme zpátky na Merano a z něj vyjíždíme na sever do údolí Passeru. Nějak nevíme, kde nasedat, nebo vysedat, tak podle kilometráže volíme za začátek San Leonardo in Passiria. Nasedáme u mostu místní komunikace pod vesnicí. Stav v Salthaus, kde chceme končit, je asi 210 cm, což je nějakých 25 cm nad střední vodou.
Řeka sama o sobě je v pohodě, takový lehčí slalom v širokém korytě s kameny, ale je zde dost umělých stupňů, pod kterými jsou celkem velké vývary. S dobrým boofem je to hračka, ale tuhle podmínku holky nesplňují. První dva stupně dáváme všichni, ale v dalším se zabydluje Eliška, která v tu chvíli jela druhá za Kenym. Zbytek kolem ní proskákal. Eliška po několika zvednutích plave. Z válce by se pravděpodobně jen dost těžce dostávala, pokud by to vůbec v lodi šlo, ale po kryse jde okamžitě ven a loď ji po chvilce spořádaně následuje. Nakonec ani nevytahuju házečku, Keny se Štěpánem loví Elišku s pádlem, já chytám loď, která ke mně připlavala. Vylévám ji, přetahuju kus níž a Eliška nasedá zpátky.
Charakter řeky stále stejný, voda čistá a studená, sluníčko stále svítí, i když už se objevují mraky. O kus dál stavíme nad dalším stupněm. Štěpán jede středem, ale pak signalizuje, že nejezdit. Holky posíláme po břehu, s Kenym to dáváme při pravé straně s jištěním od Štěpána. Stupeň asi metr vysoký, ale s dlooouhým vývarem. Kus níž špatně odhaduju schopnosti Elišky v chytání vracáků, tak končí zapříčená mezi kámen a větev, naštěstí dnem dolů. Uvolňujeme ji a pokračujeme až k vysokému jezu u pily, kde dáváme pauzu.
Pila odebírá docela dost vody, ale pokračovat se dá. Menší tah na bránu, než se voda vrátí. O kus dál je starý pobořený jez. Štěpán prohlíží z vody a pak signalizuje přenášení. Holky okamžitě přenášejí, Štěpán s Kenym zajíždějí do špatného místa, tak taky nesou, já po prohlédnutí nakonec středem jedu. Je zde asi metrová stopa, ale žádný labůžo, kolem koukají železa, ale dalo se to. Při čekání, než holky přenesou, začíná lehce pršet, ale za chvíli zase přestává.
Dál opět podobný charakter, jako na zbytku úseku. Zastavujeme před úsekem označeným tabulkou Gran Stein a jdeme prohlížet, za hranu není vidět. Spousta velkých kamenů rozsypaných v korytě. Prohlížíme jen zběžně zprava shora. Když už se s Kenym rozhodujeme, že to i s Eliškou pojedeme, přichází Zuzka se Štěpánem ze spoda, ať se tam jdeme taky podívat. Jedna z dalších hran vede převážně do šutrů a to zrovna tam, kudy jsme chtěli jet. Pro blížící se bouřku se rozhodujeme, že to tady zabalíme. Nakonec si tenhle úsek ještě s jištěním ze břehu sjedu a pak se převlékáme.
Přichází déšť, přejíždíme do St. Martinu, kde v odpočinkové zóně lehce večeříme, pak se v St. Leonardu zastavujeme na nákup a pak valíme přes Jaufenpass, Vipiteno a Bruneck za vytrvalého deště do Lienzu a dál do kempu v Ainetu, který je ve čtvrtek večer úplně prázdný. Po rychlé domluvě obsazujeme teepee a očekáváme déšť, který jsme měli cestou až do vedlejšího údolí. Jdeme spát docela brzy, všichni toho máme dost.
Páteční ráno nás překvapuje. Ač mělo lejt jako z konve, je opět sunshine. Ráno vyrážíme kromě Kenyho a Elišky napřed objevovat místní vodopády na konci údolí – Umballfälle. Pěkná vycházka na hodinku a půl. Pak sjíždíme přes Virgen zpátky a scházíme se u Isel Kataraktu, který má solidně nakoupeno. Kochačka a pak přejíždíme nad Huben, kde se převlékáme a nasedáme na Isel i s holkama. Solidní vodnatka, velké vlny, ale nic záludného. Eliška z toho má oči navrch hlavy, zbytek akorát úsměvy od ucha k uchu. Často se stává, že z pěti lidí nevidím ani jednoho, jak jsou poschovávaní mezi vlnami. Svítíčko sluní, ale voda je fakt ledová. Dáváme několik zastávek, ale stejně jsme za nějakých 45 minut dole (asi 6 km). Rozhodujeme se pro druhé kolo, jen Elišce se znovu nechce.
Isel ještě malinko přibral, vlny jsou ještě o kousek větší, nádhera, rychlá sypačka dolu, velký vlny, luxus a nádhera. Tentokrát jedeme asi 30 minut a to ještě sešíváme řeku podle toho, kde jsou zrovna největší vlny. Stav kolem 305 cm na vodočtu v Lienzu je pěkná voda pro spodek, těsně kolem střední vody. Na vysedačce v Sankt Johann im Walde jsme vysmátý, ale třetí kolo i přes návrhy nedáváme. Keny a holky jedou na Umbalfälle, my se Štěpánem a Markétou, jako řidičkou, jedeme na Defereggenbach, kde máme v plánu nasmažit Standard Strecke a v pět se potkat u Sparu za Lienzem.
Po několika zastávkách, abychom se podívali, co nás čeká, se shodujeme, že spodní část Standard Strecke s klidem vynecháme, abychom stíhali, protože je stejně nezáživná. Nasedáme na spodním okraji St. Jakob in Defereggen. Máme 65 cm na vodočtu v Hopfgartenu, což je přesně střední voda. Začátek je poklidnější, ale pár zatáček a řeka se rozjíždí. Dost z kopce, balvany v řece, v těžších úsecích velké bloky v silném proudu, dost ostrý slalom, tak za IV, ale nádhera, průzračná řeka, sluníčko svítí, sem tam mrak, luxus. Prvních pár kilometrů docela fičí, ale pak se to zklidňuje. Shodli jsme se, že to bylo rozhodně to těžší, co jsme jeli za ten týden. Vysedáme u mostu pod Gritzen, i když asi polovina trasy byla spíš jen o pádlování dolu, abychom stíhali sraz, ale vrchní půlka hodně pěkná.
Pak vysedáme po 45 minutách a nějakých sedmi kilometrech, rychle se převlékáme, nad kopcem vedle už zase hřmí, padají kapky a my se balíme na cestu zpátky. Sjíždíme k Intersparu na sraz. Keny ale čeká u jiného, než my, což ale telefonicky vyřešíme a pak přes Heiligenblut vyrážíme na Gross Glockner. Ač nám cestou dost nechutně leje, vrcholek je jako zázrakem mimo mraky, což se ale po chvíli mění.
Užíváme si výhledy na ledovec Pastrze a nejvyšší vrcholek Rakouska a pak vyrážíme dál na Hochtor. Leje, bouřka. Průjezd Hochtorem ve 2500 metrech nad mořem je krásný, určitě za to stojí. Ještě těsně před vyjetím z tunelu nevíme, jestli je tam vážně mlha jako mlíko, nebo se nám to jen zdá, ale naštěstí je to jen mrak, silnice je vidět. Pak se dělíme a valíme na Linz, Budějky a Prahu, kde kolem druhé ráno končíme.
Byl to nádherný výlet, skvělá voda, počasí, skvělá parta, spíš lehčí WW, ale rozhodně to stálo zato.
AT drySUIIT from Rain.Deer on Vimeo.
Bookmark/Search this post with