4.5. Den odjezdu – 14:11 – už 5 hodin dělám protokoly na Výkonové součástky a… Tak počkat, to už tu bylo loni, ne? Jo on to letos vlastně byl Piemont jen do doby, než zbývaly dva dny do odjezdu. Tak ještě jednou od začátku.
Bylo, nebylo pondělí 22.4. a loňská piemontská sestava, tedy Mako, Vašek a já jedeme na Jizeru. Rozmazlení loňským jarem, zdá se nám tento způsob jara poněkud nešťastným, ale co se dá dělat, Jizerka holt letos asi nebude, zato byla alespoň Kamienna, ale o tom již bylo napsáno jinde. Domlouváme se, že voda v Piemontu by byla a že v pátek tam pojedeme, jak bylo předběžně domluveno. Ještě zkontrolovat počasí, což večer také dělám. Norové předpovídají pro Rimasco (vysedačka na Egue) 90 mm srážek a ani výhled nevypadá moc dobře. Po sdělení této zprávy se mi dostalo smíchu, že pro Nory je to okrajová oblast a předpovědi jim zde pro dlouhodobé předpovědi značně ustřelují.
Středa 24.4. – Předpověď potvrzena čtyřmi nezávislými modely, v Piemontu má spadnout v následujících 192 hodinách kolem 150 mm srážek. Termín již nelze posunout, tak se mění destinace, jedeme do Rakouska.
Pátek 26.4. – Studentův syndrom se projevil, místo balení opět ještě tři hodiny před odjezdem dělám školu. Obměna oproti loňsku, tentokrát dotahuji bakalářku. Sraz průběžně odsouváme, až se nakonec scházíme kolem půl šesté u loděnice, kde vše vyhazujeme z auta a začínáme hrát tetris. Do Sharana se toho ale vejde hodně, takže je nakonec dokonce vidět zadním oknem. V 18:50 vyrážíme směr Praha, dále České Budějovice, kde kolem jedenácté nakupujeme v nonstop Tescu. Do cíle nám dle GPS zbývá nějakých 250 km, krása. Pořád se mi zdá, že Mako co chvíli usíná, pořád mu padá hlava při řízení. Maka střídá v řízení Vašek. Vašek vypadá v podobném stavu jako Mako, taky mu co chvíli padá hlava. Na hranicích usínám.
Sobota 27.4. – Po půlnoci se probouzím v Linci a za ním přebírám řízení a i na mě dopadá syndrom padající hlavy. Není to ale tím, že bychom všichni usínali za volantem, ale tím, že volant má tak špatnou polohu, že není vidět na horní polovinu tachometru. Dotahuji posledních pár desítek kilometrů, nejdříve po dálnici, pak kolem Attersee, od kterého se na druhém konci, než jsme přijeli, odpojujeme a začínáme stoupat do hor. Hledáme zasedačku na Gimbach, ale uprostřed noci ji přejíždíme, tak to zapichujeme uprostřed lesa na cestě a jdeme ve dvě spát.
Probouzím se až kolem deváté a první zpráva dne je, že Gimbach nemá vodu. Tak se postupně všichni jdeme podívat, jestli všichni ostatní nebyli náhodou někde jinde a ejhle, ten potok tam za silnicí vážně nemá vodu. Chvíli studujeme mapu a pak se rozhodujeme pro přejezd o 100 kilometrů dál, což se mění po kilometru, kdy přijíždíme k mostu s nápisem „Gimbach kaskade“. Překvapení den, pod mostem něco teče a vypadá to sjízdně. Po kontrole vodočtu (betonová trubka čouhající z levého břehu na horním okraji parkoviště) a konzultaci s dalšími pádlery na místě (4 další auta), jdeme do hydra. Stav 5 centimetrů pod horní hranou trubky je spíše méně, ale což. Házíme věci do lodí. Přijíždí Vytoun s rodinou a s ním ještě parta Sup, Štěpán a Tomáš. Koukají na vodu a přidávají se. Počet osmi lodí není optimální na potok velikosti Gimbachu, tak se rozhodujeme jet na dvě půlky. Jet zde znamená vynést si nejdříve podle nálady 1 km spodního úseku, nebo potom ještě další kilometr horního úseku. Jdeme až nahoru, cestou střídavě prohlížíme zajímavé slidy a dropy.
Nasedáme u druhého (třetího) mostu. Úvod je pohodička v štěrkovém loži max WW II, což se ale po pár stech metrech mění u prvního slidu. Stupeň do levotočivého slidu uprostřed další stupeň s vanou a válcem do dvou jazyků mezi skalami a jste dole.
Pěkný! Další je nejdříve pohodový nájezd do soutěsky zakončený stupněm. Za dopoledního stavu celkem bez problému, trochu zatápí.
Následující katarakt máme prohlédnutý shora, tak jedeme. První Vašek, pak Mako, za ním Matěj a nakonec já. V půlce potkávám Matěje, který se zadrhává o kámen a uprostřed se na chvilku zastavuje vedle velkého balvanu dělícího katarakt na dvě půlky. O ten dávám čelo, ale celkem bez problémů odjíždím vpravo, kam nás zespodu zuřivě naviguje Vašek. Dokončuju při pravé straně. Dole opět obligátní stupeň s válcem. Matěj se nestíhá do závěrečného válce srovnat, padá do něj, vytahuje se za pádlo, padá hlavou dolu a v klidně odtékající vodě sevřené mezi skalami eskymuje. Poprvé, nic, opřel se o skálu, podruhé, potřetí a máme první krysu zájezdu. Jedu mu asistovat, ale spořádaně se sám kompletně odloví a vylévá. Podjíždíme most, přes který jsme šli nahoru, a následuje vstupenka do spodního úseku pod mostem k hájovně. Stupeň do válce, 2 metry na srovnání zprava doleva, aby člověk nejel přímo do jeskyně vpravo. Při prohlížení zvažujeme přenesení, jeskyně nevypadá zrovna vábně, ale nakonec sypeme a projíždíme. Jednodušší, než se zdálo.
Následuje několik set metrů klidnější vody, které ukončuje další slide docela z kopce. Délka 8 metrů, převýšení cca 5 metrů, mělký bazének a následuje další stupeň ve tvaru podkovy. Zleva prohlížíme s Matějem slide, zprava Vašek nejdřív slide a pak i následující stupeň. Signalizuje, že dobrý, druhý stupeň středem. První jede Mako. Slide v pohodě, míří do stupně a nic! Kdesi mizí a není vidět. Běžíme tam. Mako stále nikde, prohazujeme házečku vodou, až si Vašek všimne, že je Mako v jeskyni za stupněm. Docela krizová situace, další prohazování házeček clonou vody, než Matěj nakonec Maka trefuje a vytahuje. No fuj, necelý dva kilometry a dvě krysy! Pak jedem i zbytek ale druhý stupeň šidíme při pravé straně po skále. Prohlížíme vstupenku do soutěsky, kde už je skupina Rakušáků, kteří nás předjeli.
Vstupenka vypadá impozantně, v rychlé palbě stupeň s válcem, zatočit vpravo, ostrá zatáčka vlevo, sevření mezi skály, dva hrnce, každý s dropem výšky ¾ Machita (metru a půl) s oblou hranou do hladového válce ve velkém hrnci. První vyhazuje diagonálně přes hrnec pod podemletou skálu a k tomu ještě v místě, které se relativně špatně jistí. Aspekt psychologicky zvyšující obtížnost, když jdeme prohlížet, tak v prostředním hrnci už kolují dvě creekovky. Čekáme, než je vytáhnou a pak využíváme už postavené záchrany a jedeme. Někteří si dávají čestné kolečko vpravo ve vracáku v prostředním hrnci, ale všichni bez ztráty kytičky. Následuje autoboof, různě vysoké dropy a slidy, to vše s válci, a na závěr kombinace toho nejlepšího dlouhá 50 metrů. Tu si vynášíme a točíme.
Odpoledne jedeme znovu to samé, akorát nejedeme až úplně shora, ale někteří dáváme jen spodní půlku, zbytek z poloviny horního úseku, kde začínáme nad slidem do zatáčky. Gimbach evidentně přibral, což pociťujeme hned v prvním slidu pozitivně, tolik to nedrhne, v následujícím zúžení adrenalinově. Před stupněm do zúžení zastavujeme a z vody koukáme. S Matějem se shodujeme, že jsme to jeli vpravo. První jede Matěj, za ním Vytoun. Dávám mu chvíli náskok a pak vyrážím. Normálně člověk zmizí za hranou a už není vidět, z Vytouna ale zahlédnu kus lodi. Bůh ví, co se dole děje, tak jedu. Nájezd není nic náročného, následuje stupeň, který mi zašlapává záď, a vyjíždím z něj ve svíci.
Rychle přepádlovat pár metrů za záhyb, kde se vyváří voda. Matěj se směje našim průjezdům, které jsme měli s Vytounem jak přes kopírák. Katarakt, kde Matěj ráno zaplaval, vynecháváme, na konci už je nepěkný válec.
Peřej na vstupu do dolního úseku sypu první, přesně jak jsem si to naplánoval. Druhý jede Matěj, nájezd celkem dobrý, ale malá rychlost a už letí směrem do jeskyně vpravo. Nakonec trefuje rozhraní, kterého posílá vlevo, takže se prohlídka jeskyně nekoná. Vytoun po skále vlevo, ale bokem, na konci trefuje nějaký kámen a po mohutném vylehávání nezvedá. Ostatní nesou. Mako s Vaškem nejeli vršek a jeli napřed. Až po vstupenku sypeme vše na oči. Je rozhodně víc vody, takže vstupenku prohlížíme. Vidíme, co jsme věděli, je víc vody. Rozmýšlíme asi 10 minut různé varianty jak jet a kde by se co mohlo stát. Jištění dole žádné, takže je to buď anebo. Buď to první sjede a odjistí ostatní, nebo přenést, ale dostat se zpátky dolů by bylo velmi náročné.
Nakonec ukončuji diskuze slovy, že jedu. Matěj mě v tom nenechá a jede se mnou. Stopu si držím dobrou, esíčko s přehledem. Kde byla dopoledne klidná voda, teď jsou rozhraní a bublající voda. Nájezd do dalšího stupně je již trochu těžší. Cpu se více doprava, tak v prostředním hrnci parkuji vpravo ve vracáku. Čekám, až projede Matěj, abychom si z toho neudělali kayakcross a pak dávám závěrečný stupeň. Vše krásně vyšlo, nastává euforie. Pak stavíme záchranu a jistíme Vytouna a Supa, zbytek nese. Pokračujeme dál, většinu stupňů si pamatujeme, tak to sypeme na oči, akorát se občas poradíme kudy. Dojíždíme dolu a zjišťujeme, že Mako s Vaškem si šli dát ještě jedno kolo. Po chvíli přijíždí a Mako hlásí další rozplavbu. Osudným se mu stal prostřední hrnec ve vstupence, místo, kterého jsme se tak obávali, ale prý to podvodní horolezení tak hrozné není. Vaříme večeři. Později večer doráží ještě další parta z Prahy. Trochu moc lidí a dost hluční, tak přejíždíme kousek vedle. Ještě hodinku diskuze a jdeme spát.
Vysedačka a parkoviště: 47.785394,13.586507
Neděle 28.4. – V noci párkrát zlehka kape, ale nestavíme stan. Vstáváme po osmé, snídáme a vyrážíme na Rettenbach. V Bad Ischlu trochu bloudíme, ale nakonec nacházíme správnou cestu. Kousek od nasedačky se scházíme s Vytounem. Sjíždíme dolu k mostu na zasedačku a čekáme na zbytek. Přejíždějí odbočku, tak je navigujeme zpět. Vodočet ukazuje 165 cm, optimum. Převážení aut trvá nezvykle dlouho, tak se nejdřív válíme, pak diskutujeme a nakonec jdeme prohlížet. Kluci nakonec dorážejí pěšky. Oblékáme se a nasedáme. Rozjezd je docela palba, nejdřív několik esíček mezi balvany v korytě a pak dlouhý rychlý slide s hodně vodou do krásné laguny. Tím končí to veselé a dále je to spíš turistika s několika krásnými válečky, ve kterých si hrajeme.
Zastavujeme před stromem vzpříčeným ve zúžení těsně nad hladinou. Po chvíli hraní si s ním ho uvolňujeme a pokračujeme ještě kus dál, kde vysedáme před závěrečnou soutěskou. Vynášení hodnotil tak za V, prudký klouzající svah byl opravdu výzva. Převážíme auto, navazujeme a po krátké pauze dáváme druhé kolo. Jako správní Delfíni využíváme celou řeku na hraní. Vylézání zvládáme již trochu líp, pak jede Vašek na kole pro auto. Domlouváme se, co pojedeme. Nakonec nejdřív jdeme prohlédnout spodní soutěsku Rettenbachu, která už má docela naloženo a vstupenka do ní vypadá fakt drsně, stejně jako dva následující válce. Těžko říct, jestli ve vstupence vpravo valí voda do jeskyně, nebo je zde padlá skála, ale voda stříkající 2 metry do výšky nás ujišťuje, že to nepojedeme.
Pak přejíždíme kus zpět na Mitterweißenbach. Hodnocení WW II-III, reálně je maximálně za II, ale pěkné skály a krásně čistá voda, takže dáváme navečer ještě 3 km turistiky.
Nasedáme pod rekonstruovaným jezem. Náhradní vedení vody bokem po skále by sice byl hezký vodopád, ale nesměly by v něm být želez a ocelová lana. Kdo se na Mitterweißsenbach vydal, byl odměněn závěrečným jezem, pokud ho nepřenesl. Přijíždím ke koruně jezu po klidné vodě a pořád čekám, kdy uvidím spodní hladinu. Dva metry od hrany a stále není vidět dostatečně dolu, vzdávám to a jdu prohlížet pěšky. Kolmý jez 7 metrů vysoký do zúžení ze skal. Mako hned nese, Matěj neví, zbytek vypadá, že spíš nese. Po prohlídce nevidím důvod nejet, tak si ještě několikrát kontroluju správný nájezd a pak sedám do lodi. Nájezd, boof na hraně,
přes kterou neteče moc vody, takže se loď postupně stáčí špicí skoro rovně dolu, čistý zápich, vynoření a velký úsměv. Matěj jede jako druhý, boof, letí v poloze ležmo na boku, takže dává luxusního placáka, zvedá a dobrý, jen dostal solidní facku od vody. Vytoun jede nakonec taky. Správný nájezd, pěkný polet, kontrolované vynoření. Nakonec se přidává ještě jeden letec a pak už jen dojíždíme do Traunu, abychom měli další zářez, chvíli v něm pádlujeme a pak se zase vracíme do Mitterweißenbachu a vysedáme vlevo před posledním mostem před soutokem. Vyzvedává nás Vašek, jedeme hledat spací místo, večeře, oheň a jdeme spát.
Rettenbach nasedačka: 47.693631,13.688155
Mitterweißenbach nasedačka: 47.765434,13.644022
Pondělí 29.4. – Ráno je zataženo vysokou oblačností, relativně chladno. Balíme se, zaléváme oheň. Vytounova dcera Eliška (rok a půl?) se zabydluje v našem velitelském kufříku po vrtačce a se zájmem si prohlíží aktuální Hydro. Při odjezdu opouští nový bob jen s velkou nevolí. Jedeme na Waldbach. Kolem Hallstattského jezera, v Hallstattu pak odbočujeme k horám a jedeme až k Simony Denkmal, kde máme sraz. Cestou se v úzkých uličkách potkáváme s protijedoucím traktorem, kdy se zdá, že mu Mako rozhodně neuhne, ale po zvážení hmotností a výsledků přetlačování po naléhání osazenstva auta ho pouští.
Přijíždíme jako první, tak nejdřív prohlížíme úvodní peřej a pak kus nad ní. Vodočet ukazuje 165 cm. Nahoře a vstupenka to vypadá na solidní kontinuální WW IV bez zastávek. Vracíme se zpět a dorážejí ostatní. Prohlížíme vršek ještě z druhého břehu, ale některá místa se nám nelíbí a do toho občas stromy, tak jedeme od mostu. Jablonec je připraven, zatímco Praha nestíhá, tak si dáváme úvodní peřej třikrát. Rychlá sjezdovka, člověk nestíhá skoro nic, tak jen občas boofne. Jakmile se vyhnete jednomu kameni, už se musíte soustředit na další. Délka 200 metrů, tři zatáčky, pak vyklidnění. Po třetím kole pokračujeme dál, ale voda už nedosahuje stejné obtížnosti, spíše nuda tak maximálně WW II, zregulované a mezi domy. Projíždíme Hallstattem a končíme na hladině Hallstattského jezera, čímž se Matějovi plní sen o splutí něčeho až do jezera.Fotíme se s Hallstattem z vody, pak Mako vyráží pro auto.
Vašek si jede udělat prohlídku města z vody a já s Matějem čekáme u vody. Vysedání na promenádě uprostřed města je docela vtipné, zvlášť když sem před chvílí dorazil autobus plný japonských turistů, kteří si nás nadšeně fotí a pak se dokonce chtějí fotit i s námi, jsme hvězdy! Po chvíli doráží i druhá polovina, která kromě Supa pokračuje po jezeře za Vaškem. S Matějem si na klidné hladině jezera zkoušíme Supův singl. Po převozu aut a navázání se domlouváme, že zkusíme Koppentraun. Sraz dáváme na vysedačce Kopáče, kde je vodočet.
Cestou se scházíme na odpočívadle s parčíkem a výhledem na jezero, kde vaříme oběd. Při odjezdu přijíždí několik českých aut s kajaky, ze kterých vysedají Kolda se Zajícem. Kopáč má prý stav 150 cm, a že to jeli a je to celkem na pohodu, jen nahoře jsou dva padlé stromy do řeky ve tvaru X, ale dají se přejet. Na vysedačce na vodočtu kontrolujeme, že je vážně 150 cm a rozmýšlíme se, co dál, dost to valí. Nakonec se rozhodujeme věřit kilometráži, která uvádí 140-160 cm jako günstig (výhodný), tak jedeme nahoru, i když s pochybami. Těsně před vjezdem do Bad Aussee je před nádražím přejezd. Přijíždíme, když jsou závory dole a na pravé straně úzké silničky už stojí bagr a osobní auto. Makovi se ale zdá, že jsou zde tak zaparkované i s řidiči a tak je předjíždí až dopředu ke šraňkám. V Čechách by nás minimálně vytroubili, ale tady to berou všichni s humorem, tedy minimálně v našem autě. Zastavujeme u nádraží a zjišťujeme, že horní vodočet ukazuje 140 cm. Kilometráž říká, že do 120 cm je to ok, pak je to nejetelné. Bavíme se s Němci, kteří to jeli a ti říkají, že nad nejhorším se dá vždycky zastavit a prohlédnout, či přenést. Nakonec nasedáme u nádraží a jedeme.
První dva stupně s vlnoválcem výšky kolem metru hned u nádraží jsou zajímavé. Jedeme dál, řeka je fakt solidně naložená a upaluje dolu. Stavíme nad prvním jezem. S Matějem prohlížíme. Přiznám se, že takový vývar jsem v životě neviděl. Vývarové linie asi 8 metrů od jezu a ve vývaru vlevo a vpravo obrovské víry, kdy střed byl možná o půl metru níž, než okraje. Naštěstí je úplně vlevo šlajsna s kartáči pro ryby, tak jedeme. Dále se zvětšují vlny a řeka zrychluje, ale nic hrozného. Stromy do X se za tohoto stavu opravdu daly bez problému projet přes jejich křížení. Klid se mění se zastavením nad první větší peřejí – Viděnou (Gschaute).
Těžko popisovat, ale je to na české podmínky big water jako prase. Velké vlny, válce, do kterých by se vešlo všech 8 lodí, a ještě by nebyly plné. Prohlížíme a koukáme, jak si Němci užívají v levé lajně nejdřív boof vedle válce a pak polet přes obrovský kopák. Normálně tam bude balvan tak výšky metr a půl, možná dva, teď přes něj jde voda. Co se děje za ním si asi každý domyslí. Němci si to užívají a dávají pěkné polety přes něj. Pak se rozhoupáváme a jablonecká sekce jede jako první. Vede Vašek, pak Mako, Matěj a já to uzavírám. Vše nám vychází dle plánu, traverz přes celou řeku, po pravé straně to sypeme přes pár válců až nad závěrečné stočení doprava a dlouhou levotočivou zatáčku. Ve stočení doprava je dlouhá vlna balící se do středu do hodně hladového válce na středu. Při prohlížení identifikujeme tohle jako nejhorší místo, tak si dáváme pozor, abychom se mu vyhnuli. Není to ale tak hrozné a od tohohle místa si to docela užívám, vlastně už je to jen několik různě se balících jazyků se šplouchnutím na konci každého. Šplouchnutí až po vršek helmy. Ve vracáku při jištění druhé půlky vysbírávám 7 tenisáků pro malou Elišku. Po odjištění si dám pár přejezdů a pak si to ještě jednou vynášíme. Menší strach, nižší koncentrace, stopa o trochu horší, ale stále dobrá.
Pokračujeme přes tekoucí lagunu 50 metrů a stavíme na prohlížení Neviděné (Ungschaute).
Je to až do poloviny stupňující se nářez na druhou, díky stavu vody. Docela dlouho prohlížíme, pak jdeme nahoru ve složení Vašek, Mako, Matěj, Vytoun, Sup a já. Vytoun si jde pouze pro loď a přenáší. Matěj neví, nemůže se rozhodnout, až nakonec také volí lajnu úplně vlevo po břehu. Chvíli čekáme, než kluci dojdou dolů a odjistí nás. Trochu ironie, spíš jištění pro dobrý pocit, protože patnáctimetrová házečka by pravděpodobně při dobrém hodu doletěla nejdál do středu řeky, nehledě na přesnost. Chceme jet ve vláčku, ať si můžeme vzájemně pomoct.
Pak vyráží Vašek, za ním Mako. Sup mě prosí, jestli by nemohl jet přede mnou, že by si byl jistější, tak říkám: „V pohodě,“ což samozřejmě vůbec v pohodě nebylo, protože zavírat to je trochu větší zodpovědnost, ale souhlasím. Sup ještě dává klukům čas, aby je náhodou nedojel, a vyráží, já za ním. Hned od začátku mi je jasné, že moje a jeho představa o optimální stopě se diametrálně liší. Zatímco traverzuju na druhou stranu řeky, Sup jede středem. Nemám se koho držet, tak se musím spoléhat na paměť.
Odpočítávám čtyři kameny v nájezdu, ale už u třetího se začínám orientovat na další opěrný bod, jinak se vtom proudu o ty 3 metry vlevo nestihnu posunout. Při prohlížení na vzdálenost 30 metrů byly ty válce trochu menší, než zblízka, ale vychází mi to. Je to taková rychlost, že člověk nestíhá ani vnímat okolí, soustředí se tak maximálně na pruh 3 metry na každou stranu od své stopy. Těsně minout kámen vlevo, stočit se za něj a dalšímu kopáku se vyhnout zleva a pak se zase rvát doprava, aby se člověk vyhnul dvěma obrovským válcům. Celkem mi to vychází podle představ, takže v polovině už mám před sebou se jen nechat zabalit do několika po sobě následujících se vln nevídané velikosti a pak už jen euforie. Hledám Supa a po chvíli ho nacházím kus přede mnou, tak si oddychuji. Je mi celkem jasné, že i kdyby uprostřed zaplaval, tak bych mu stejně až do tohohle místa nebyl schopný pomoci. Ale vyšlo nám to. Čekáme, až přijedou přenášející a užíváme si pocit vítězství.
Pokračujeme dál, vlny stále vysoké a balící se, válce stále nenasytné, ale ubývá jich. O kus dál není moc vidět za hranu, tak s Matějem prohlížíme. Pak vedu celou skupinku ze středu doprava a pak vlevo. V nájezdu chvilku malinko znejistím, ale rychle se rovnám a v pořádku projíždíme. Kde jsme na 100 metrů v zatáčce tipovali válec, je díra jako kráva, ale odhad, že půjde objet vlevo, se ukazuje jako správný. Následuje ještě pár takovýchto hran s nepřehlednými velkými vlnami vtipně proloženými hladovými válci, ale už vše sypeme na oči. Řeka se pomalu zklidňuje a po vychladnutí vysedáme na vysedačce. Stále 150 cm.
Mako jede pro auto, my si nejdříve vyměňujeme zkušenosti s partičkou, co to jela před námi a pak se rozhodujeme, že dnes podruhé splníme Matějovi jeho sen a dojedeme to až do jezera. Dojezd je již jen turistika po rychle tekoucí vodě místy s menšími vlnami. Proud nás vynáší dobrých 100 metrů do jezera, pak se stáčíme vpravo a jedeme půl kilometru do Obertraunu, skrz přenášíme lodě až na vlakové nádraží, kde máme sraz s Makem. Ten záhy přijíždí, navazujeme, balíme a vyrážíme na vysedačku, kde se domlouváme, že se rozdělíme a domlouváme se na další den na řeky.
Kolik dalších rozplaveb ještě ulovili? Báli se pořád tolik? Nezvařeli jim vodu? Dozvíte se v dalším díle.