Není nad to, zakončit semestr pořádně hekticky. Letos se mi to povedlo úplně dokonale, ale stálo to za to.
V pondělí ráno mě a Karkulku bere Kuba do Prahy, v 9 už sedím na zkoušce a ve 4 sedím v autobuse do Jablonce a zbytek dne se učím. V úterý ráno letím na rentgen, přes den se učím, večer jedu do Prahy. Ve středu v 9 další zkouška, pak do Rychnova nechat si vyndat drát z ramene a domů balit. Balení se protahuje do čtvrtečního dopoledne, v poledne jedu do Prahy, nechávám si zapsat známku ze zkoušky, ve tři předávám Samurajovi Karkulku.
A pak konečně nastal pátek 13. (června). Ráno si v posteli říkám, že soutěsku na Rißbachu určitě dneska dám. Za pět minut v koupelně si říkám, že bych ji určitě dal, ale že radši nebudu škádlit nedávno srostlou klíční kost.
V poledne se scházíme na Zličíně, kde s Matějem nakupujeme jídlo na prodloužený víkend a kolem půl jedné vyrážíme vstříc dobrodružství. To přichází kus za hranicemi u Nabburgu, kde na odpočívadle zjišťujeme, že nejde otočit klíčkem v zapalování. Motor tedy zhasínáme přes rychlost. Následuje asi půl hodina konzultací, pokusů o demontáž, poklepávání a dalších nikam nevedoucích pokusů. Když už je na cestě odtahovka, napadne mě poslední možnost – auto roztlačit. To se nám daří a tak máme při startování o zábavu na víkend postaráno.
Jako bonus za Mnichovem zjišťujeme, že se asi zasekl palivový ukazatel, takže ani nevíme, kolik nám zbývá benzínu. No a pak už je všechno v pohodě. Před šestou vyzvedáváme Samurajovu loď, kterou si zapomněl v divokých vodách Cannobina. Ranní vodočty nás trochu matou a tak nevíme, že touhle dobou v GaPa už nějakou hodinku vytrvale prší a Loisach začíná být zajímavý, tak volíme cestu na Rißbach. Podle videí je soutěska fakt těžká, ale zdá se, že by šla. Tam přijíždíme kolem osmé. Stav se zdá dobrý, ale co není na videu patrné, jak je to všechno krásně za sebou. Vodopád, 25 metrů, stupeň s jeskyní, 20 metrů, další stupeň. Chvíli koukáme a pak jedeme. Samozřejmě dál na vysedačku Loisachu, kde chceme spát.
V GaPa zjišťujeme, že Loisach má asi 140 cm po dešti a my nemáme čas, protože je 9 a začíná se stmívat. Místňáci právě vysedající z vody se zdají být nadšení a prý je to úplně čisté, takže plán na ráno je jasný, pokud voda moc neopadne.
Ráno je 98 cm, což je spíše méně, ale stále pěkné. Vstáváme brzy, takže do deseti stíháme dvě kola na Griesenschluchtu. Na nasedačce visí přes řeku krásná tabulka. V klidu přes ni přehazujeme pádla a pokračujeme.
Je tu kvůli rekonstrukci mostu ve střední části úseku, ale místo jsem cestou nahoru prohlížel a bylo čisté. Za tohoto stavu se už otevírají alternativní průjezdy, tak si je užívám, na Lechu se rozcvičenost bude hodit. Na druhé kolo se přidává ještě Vytoun. Zabere nám to i s přejezdem a čekáním necelé dvě hodinky a pak už to mastíme přes Reutte na vysedačku spodní soutěsky Lechu, kde na nás čeká Vojta.
Kolem poledne nasedáme na Lech, který má 92 cm, a sypeme to směrem Warth. Je to celkem maso. Naštěstí s sebou máme Karla, který si Lech pamatuje, tak se často spoléháme jen na jeho popis situace, protože se prohlížet nedá. Zastavujeme jen nad těžšími místy. V partičce máme dva extrémy, Lukáše, který všechno jede a mě, já všechno těžší nesu, a často ne sám.
V DKVčku jsou celkem pěkně popsána všechna různá nebezpečí. „Na úseku můžete očekávat stromy, zátarasy ze stromů, neprohlédnutelná místa, vysoké zablokování, vraky aut spadlých ze silnice a zbytky lavin, které tedy většinou na podzim již jdou podjet. Celkově WW IV-V.“ Jsem z toho celkem vyklepanej, zvlášť to náročné přenášení dost unaví, pak taky jistota, že se dá na čtrnácti kilometrech vypadnout ze soutěsek jen na třech místech a že první je až v půlce. Každopádně soutěskou postupujeme docela rychle, ani nevím, kolik bylo hodin, když pod Warthem padlo po sedmi kilometrech rozhodnutí, že jedeme i těch druhých 7 kilometrů nad Steeg.
Únava z přenášení se stupňuje a já navíc začínám mít celkem intenzivní pocit, že klíční kost bude opět vyžadovat návštěvu chirurgie, tak z toho nemám zrovna nejlepší náladu. Spodek je možná o trochu hezčí, než vršek, ale pořád maso. Navíc je zakončený legendárním must runem. Jsou zde místa, která bych si fakt rád dal, ale radši to víc nedráždit. Jednou málem zvedám v kamenitém kataraktu. Jedna rána a byla by to pro klíční kost konečná. Naštěstí to uvylehávám.
Soutěska se několikrát sevře a zase trochu rozšíří, každopádně je to až na kratší úseky celkem hustá záležitost. A pak se najednou všichni v jednom zavřeném místě zastavujeme ve dvou vracácích, není kam vylézt, všichni jsou vybití a kamery skoro všechny taky a nás, vybáté, čeká legendární must run. Poslední rady: „Jo a tam vzádu, tam najedete vpravo na tu roládu, počkejte si na boof a bacha na ten válec. Když budete eskymovat, tak to není ještě úplně ztracený.“
První ho sype Lukáš. Zdá se mi, že mu to docela trvá a že už tam určitě koluje, ale nakonec se objevuje za ním na skále a jistí nás. Druhý jede Karel a dává. Třetí Vojta, ten dává sice v lodi, ale za pomoci házečky. Pak tam postupně skáčeme, a ač to bereme tu méně, tu více spodem, tak to nakonec dáváme už bez pomoci házečky.
Ještě pár peřejí a jsme na nenápadné vysedačce. Cesta nahoru je nářez, svah je prudký jako… No prostě fakt hodně a převýšení je takových 100 výškových metrů na 200 metrů, prostě psycho. Když se vyhrabu nahoru, tak jsem totálně mrtvej, ale živej, i když asi opět se zlomenou klíční kostí. Slibuju, že jestli je celá, tak už až do konce výletu nebudu dělat žádný blbosti.
Pak se převlékáme a já zjišťuji, že je fakt celá, načež hrabu láhev whisky, kterou chtěl Matěj s sebou, a slavím přežití. Pak jedou Karel s Lukášem a Vojtou na Hornbach (ne Baumax, ani Obi) a my se vydáváme do Zürs na pěší výlet. Jdeme k jezeru kdesi nahoře. Teplota asi 10 stupňů, všude jsou vidět a slyšet svišti, kterým se nelíbí přítomnost Samurajova psa Dinga. Nahoře u jezera je mlha, sníh a prší, tak si dáváme opět whisku, kterou Mates nenápadně přidal do batohu Vytounovi a jdeme zase dolů.
Pak přejíždíme k Hornbachu kousek nad Vorderhornbachem, kde už kluci večírkují. Hornbach je prý o ničem, sice soutěska, ale nic zajímavého v ní, jen spousta štěrku. Rozhodnutí kam dál necháváme na ráno.
Po snídani jedeme přes Hahntennjoch do Imstu a dál k Innsbrucku na Ruetzbach. Na vysedačce to vypadá celkem dobře, ale na nasedačce je to víc z kopce, tak převážím auto s vidinou toho, že Sill bude prý lehčí. Tohle si dám holt jindy. Kluci jsou asi za hodinu a půl dole a hrozně se jim to líbilo. Přemýšlejí o druhém kole, což by mě fakt naštvalo, ale nakonec byli rozumní a jeli jsme na Sill.
Nasedáme pod jezem s odběrem vody. Jedeme jak na Lechu. Lehčí věci na oči, střední Karel vysvětlí, těžší prohlížíme. No nevím, jak bylo na Ruetzbachu, ale chvílemi mám pocit, že to jsou katarakty jak z horní Jizery. Každopádně dobrý, eskymovat jsem nemusel, ránu jsem nedostal a kost to taky přežila. Jedno místo nesu. Cestou je krutopřísnej jez. Rady před ním: „Tak teď tu bude takový vypečený místo, je dobrý ho jet hlavou nahoru, jinak to bude bolet.“ No co jsem uviděl za hranou, to bylo docela veselé. Asi 150 metrů vyskládaných kameny, po který teče tak deset čísel vody do pravotočivé zatáčky. Jenom si hlídám, abych byl špicí dolu, protože jet to bokem a chytit nějaký z vystouplejších kamenů, tak se člověk dolu dokutálí. Každopádně i to jsme přežili. Pak nás čeká ještě jeden vypečený katarakt. Půlka nese, půlka jede a Samuraj nám ukazuje, jak to dát hlavou dolů, za což si jeho rameno vyslouží poplácání od kamene a vyřazuje ho z expedice na Gschnitzbach. Celkově pěkný úsek, pár stromů a sem tam, jako by nic, válec jako kráva.
Končíme u dalšího jezu s odběrem vody pod Europabrücke. Je neděle a většina odjíždí směr domov, jen naše osádka zůstává do pondělí. Vytoun ještě před odjezdem vydává povel, že Gschnitzbach o údolí blíž k Brenneru je prý krásný a že bychom ho určitě měli prozkoumat. Karel přidává, že tam nejsou stromy, tak po krátkém váhání jedeme do Steinach am Brenner, prohlížíme vysedání nad jezem a frčíme do Trins, kde v šest nasedáme na vodu. Dle DKVčka máme před sebou soutěsku WW IV s jedním místem WW V. Karel ještě dodal, že ty 3 kilometry budou tak na 3 hodiny. No to máme do tmy co dělat. Nasedám jen já a Mates, Samuraj nechává bolavé rameno odpočinout.
Protože v soutěsce nehodlám nocovat, tak co jde, tak sypu na oči. Tedy kde vidím na spodek za další hranou. Všeho všudy prohlížíme dvakrát nebo třikrát. Pořád čekám, kdy to celé zmizí v soutěsce a ono pořád nic.
A pak se najednou vpředu nahoře objevuje dálnice a další mosty a my to máme za sebou. Objevujeme dvě perfektní surfovací vlny, tak první z nich zkoušíme.
Pak dojíždíme do Steinachu a vysedáme ve vracáku na hraně jezu, kde jde všechno do česel. Čistého času necelá půl hodina, WW III, maximálně IV-, žádná soutěska se nekonala. Hodí se ale vědět, že tam nejsou stromy, protože víc jak 3 lidi by asi místo na zastavení nenašli. Snesl by podstatně víc vody, ale pak to bude ukrutné splachovadlo.
Po převlečení se rozhodujeme pro návštěvu místní hospody a pozdě večer přejíždíme na spodní Ötz, kde nás z prvního spacího místa vyhodí hlídač, tak spíme na parkovišti, kam nás poslal. Ráno už nás čeká jen klasika. Na rozjezd Imsterschlucht na Innu a pak spodní Ötz, který má snad první den lehce pod HW. Imsterschlucht byl trochu nůďo, ale spodní Ötz to napravil. Nasedáme se Samurajem nad slalomkou, ve které jsou obrovské válce. Poslední válec a zároveň konec slalomky jistí Mates, který zde nasedá.
A pak to velikými vlnami sypeme dolů a vyhýbáme se velkým válcům. Jez v Brunau klasicky úplně vpravo (po břehu), právě tu pán měřil rychlostní profil pomocí sondy s vrtulkou, zajímavé. Constructora (zatáčka s válci u ostrůvku) jsme zkoukli ráno a usoudili, že ze středu doleva to bude ok. No já i Mates jsme měli jinou představu, co to znamená ze středu doleva. Matěj to proskakuje úplně doleva, čímž se připraví úplně o všechnu zábavu, zatímco já, následován Samurajem, to nasypeme do největších vln, těsně míjíme velký válec a ty dva další vpravo. Příště tuhle stopu asi nazvu jen středem, i když jsem to na začátku najížděl spíš doleva. Každopádně to dáváme a je to dobrý (=velký).
Pak jsme se dohoupali až na soutok, vynesli si lodě k autu, sbalili se a přes Innsbruck a Mnichov vyrážíme domů. No, a aby srandy nebylo málo, tak na Rozvadově za 41 Kč/l vážně brát nechceme, takže jedeme dál. A protože nevíme, kolik máme v nádrži a jelikož pod pojem jet ekonomicky, si myslím, že nespadá 130 km/h na dálnici se třemi kajaky na střeše, tak nám dochází benzín. Ale asi nás měl někdo rád, protože v autě máme poloprázdný kanystr, který nám alespoň dovoluje dojet na další benzínku. No a pak jsme bez problémů dojeli do Prahy a Matěj díky zmatené navigaci málem nestihl poslední autobus domů.
Loisach (Garmisch) – WW III – 98 (8 kubíků)
Lech (Lech) – WW IV-V – 92 cm (6 kubíků)
Ruetzbach (Krößbach) - ??? – 118 cm (14 kubíků)
Sill (Innsbruck) – WW IV+ – 282 cm
Gschnitzbach (Steinach) – WW III-IV- – 190 cm
Ötz (Tumpen) – WW IV- – 242 cm (63 kubíků)
Každopádně to byl skvělý výlet, počasí nám celkem přálo a na Lechu jsme určitě nebyli naposled.
Odkaz na Samurajův pohled na věc: www.hydromagazin.cz/clanek/1171-do-rakouska-v-patek-13/