Na poslední podzimní delší Rakousko kolem svátku republiky jezdíme pravidelně. Předpověď počasí zněla jasně: nezůstávat v zatažených Čechách, ale vyrazit do prosluněného barevného Rakouska. Z Jablonce vyjíždíme v málopočetné, ale kvalitní sestavě Dakota, Vašek a MAKO.
Ve středu večer. Klasicky nakupujeme v Plzni a s třetí ranní hodinou (po policejní kontrole) uleháváme u potoka Weissbach. Když ráno oklepem jinovatku, posnídáme a jedem dolů do údolí prohlédnout náš dnešní cíl, Walchen. Nejdřív hledáme vodočet a horní úsek, bohužel málo vody. Ale soutěska opravdu skvostná. Spodek má být sjízdný celoročně, moc to nevypadá, ale jdeme do hydra a vyrážíme. Nasedáme ve štěrkovně, ze které odjíždíme 2 metrovým skokem. Následuje pěkná soutěska podél silnice s pár stupínky. Dál je to rozlité a my skoro koukáme, kde skončíme. Přijíždíme k vodočtu (27 cm - míň než minimum, psáno od 45 cm) a vidíme, jak se řeka zavírá do skal. Nejprve je 3 stupňový práh (pracovně nazvaný "Ementál"), s prvním (za této vody) nesjízdným stupněm, pod kterým nasedáme. Pár rychlých skoků do pravoúhlých zatáček. Dál nás čeká 2 metrový vodopád do soutěsky a další menší stupínky. Třešničkou je hladký průskok, 3 metry, dolů do soutěsky 
s pěknými podemletými stěnami. Jedno obtížnější přenášení v kolmé soutěsce, kde jsou napadané stromy. Musíme vylézat na vodě a přenášet to přes ně a po kluzkých skalách. Plavba končí u lávky za krásným skalním ostrovem. Sluníme se, dokonalý 100% podzim, teplo, azůro, žluté listí, pijeme pivečko a čekáme na Maka, co šel pro auto. Zbývají nám 3 hodiny do tmy, v hydru přejíždíme za kopec na Rissbach. Nasedáme u prvního stupně v půli trati a valíme dolů, začíná být chladno, tak makáme. V soutěsce zavěšujeme, surfujeme atd. Dakota vysedá nad Esíčkem, které my přenášíme a jedem posledních 200 metrů k vodopádu, kde je jediná tišina těsně před hranou. Vyvstává otázka, zda je větší riziko zavěsit nebo skočit. Úspěšně zavěšujeme a vystupujeme. Okoukneme vodopád, pořád se nám to nezdá. Dakota přijíždí, tma padá, balíme. Přejíždíme na osvědčené spaní k Loisachu před hranicemi s Rakouskem. Po jasné a studené noci přichází další slunečný den. Přes hory přejíždíme k dalšímu potoku, Streinbach někde zvaný Bschlapsbach. Hledáme nástupní místo, údolí je dost sevřené. Konečně jsme pěšky vyklesali tak 150 výškových metrů a jsme u vody. Končí u nás soutěska, která vypadá moc pěkně a následuje další. S rozhodnutím sjet si horní soutěsku jedem ještě kilometr proti proudu, ke štěrkovně. Do mokrého hydra, lodě na ramena a jdeme k vodě. Jenže štěrkovna končí úzkým 10 metrovým vodopádem do soutěsky, která pokračuje ještě do užší soutěsky, kterou by ani loď na boku neprojela. Navíc zapadáno stromy. Přes úzkou soutěsku je most, dále se rozšiřuje, ale nedá se tam slézt. Po prozkoumání rozcestníku, jdeme po značce, která vede údolím, má tam snad být most. Utrmácení u mostu nasedáme, štěrkové koryto na dně skalnaté soutěsky, sem tam rána. 
Pár průskoků a vjíždíme do soutěsky. Kolmé vysoké skály, přenášíme nesjízdný stromozátaras ve dvoumetrovém stupni a co nevidíme. Metrový skok, bubliny, kataraktík, ostré esíčko vedoucí do sifónu. Pohled na skalní stěny nedovoluje mohutné přenášení vrchem, tak se raději pouštíme do akce. Skočit stupínek, popasovat se přes bubliny a zavěsit. Zvládáme. Jen Dakotu jsme do toho museli trochu přemlouvat. Přebrodíme a po hladkých oblých skalách se nasouváme nad sifon. Nejprve po kajaku vyleze první na skalní plošinu a vytahá další. Z ní se spustíme na skálu nad sifonem. Odtud alpinstart a ze soutěsky vyjíždíme na místě, které jsme prve viděli z břehu. Nemáme moc sil, není moc vody, ale dáme si ještě jednu soutěsku na rozhodnutí a že to zabalíme. Stupínky mezi skalami, strom, a zase se to zavírá. Prohlížíme. 2metrový stupeň proti skále. "Z levé hrany doprava!" Dakota předvádí skvělý "Super clean head down boof", naštěstí do bublin. Následuje zúžení na kajak a kousek, "trochu" zablokovaný stromem. Vašek ho přejíždí, já po něm kloužu podél skály ven a Dakota pod něj vráží špičku a už je ve svíci, ve které se otáčí proti proudu, ten jí strhává šprajdu, leze ven, jenže má zapříčenou nohu. Už jsme u ní, trvá to pár vteřin. Holka šikovná, poradila si sama. Notnou dobu zápasíme s kajakem, než ho voda pustí, skoro celý průtok valí přímo do kokpitu. Vyjíždíme poklidně z téhle soutěsky a při pohledu dál končíme. Tenhle půlkilometr Streinbachu jsme jeli asi 2 hodiny. Čeká nás téměř kolmý 150m svah, Vašek nese, my volíme metodu, cvaknout loď na házečku, vylézt, vytáhnout, vylézt, vytáhnout... Lodě necháváme u cesty v lese a jdeme spolu zpět údolím pro auto. Zabalit. Vašek vybral krásné spaní nad tunelem nad údolím u kapličky. Před vařením paříme v autě, geniální polotmavý Primátor 13°. Po večeři jsme totiž schopný už jen usnout. Ráno nás slunko šimrá na nose, osvěcuje bílé štíty, které nás obklopují a neúspěšně bojuje s jinovatkou na trávě i na nás. 
Další den krásného podzimu. Balíme a jedem prohlédnout Madaubach, co je v překrásném údolí Lechu. Do údolí Madaubachu lze jen přes zákaz a není vidět moc vody. Míříme nahoru na IV na Lechu. Místňák nás upozorňuje, že se to nesmí sjíždět kvůli rybám, což i píšou na cedulích. Jdeme to okouknout pěšo. Krásný úsek. Nad mostem V-VI, pod mostem nesjízdné zúžení se sifonem, dál postupně V-IV-III. Volíme odpočinkovou WW II-III plavbu po Lechu mezi horami zalévanou třináctkou. Slunce, pívo, štěrkový prahy, vlnky - pohoda paráda relax. Po 20 km to balíme. Stopem pro auto, naložit zbylé nanuky. Vydáváme se na přejezd na Ostrach. Jedem přes hory, bohužel za tmy. Údolí končí v rezervaci městečkem podobném Špindlu, spaní moc nepřipadá v úvahu. Vody opět pomálu. Vašek navrhuje Eiskanal v Augsburgu. Jedem. 1,5 hodinky přejezd, spíme na louce na předměstí Augsburgu. Opět geniální večeře a tradiční mráz. Slunečné ráno, rychlá snídaně a míříme ke kanálu, kde nás čeká hustá mlha. Hledáme pokladnu, ale rafteři nás ubezpečují, že obchod, kde se platí, jen tak neotevře. Oblíknout do mokrýho, brr, je k tomu třeba přistoupit s humorem. Nejprve dáváme Jugendstrecke, mlha povoluje, a jdeme do Olympiastrecke. Dakota je unavená, nechce se jí tam. Zůstává na klidnější části. Nakonec ji ukecáváme, což se jí při druhé jízdě vymstilo a krásně způsobně si zaplavala. Česla na konci kanálu jsou bezpečná záležitost. Celkově osm jízd, ztahaní jsme, že sotva lezem. Kanál je to ale opravdu nádherný, bezpečný, oblé překážky, čistá voda, obtížnost pro všechny. Kdo tam nebyl, ať neváhá, navíc je to potom už "kousek" do Čech. Po poledni odjíždíme dom. Cesta ubíhá díky hudbě a bufetu v autě. Slunce nás opouští kousek před hranicemi. V Jablonci máme krásný čas, v neuvěřitelných 19 hodin doma, to se ještě nikdy nestalo.
Zapsal MAKO, Vašek
Více fotek najdete zde:
Komentáře
3 Komentář odeslán