Letošnímu startu na JI50 za TJ Delfín předcházelo asi 25 startů v hlavním závodě.. Už kdysi hoodně dávno, když jsem splnila tehdy nezbytnou podmínku – věk 18 let, jsem se poprvé postavila na start závodu, který mně učaroval..
Tehdy ještě ženy nejezdily 50km – pořadatelé s zřejmě domnívali, že by na trati zemřely, zalezly do první putyky anebo porazily pány tvorstva a to by bylo neslušné . Až o mnoho let později uvolnili do té doby čistě mužskou kategorii ženskému pohlaví, které začaly cuchat pořadím. Ale to bylo v dobách, kdy na startu nestáli nejlepší lyžaři planety a i já jsme snad jezdila do 10.místa. Jizerská je srdcovka – prostředí, odkaz expedice Peru, na místě katastrofy pod Huascaránem jsem stála, Eva vodva po nevrátivším se horolezci je moje kamarádka – nějak neodmyslitelně se stala součástí mého života. I když jsem si často uvědomovala, že stát se startovním číslem mě vlastně moc nebaví, stresy před závodem už tuplem ne. Ale řekla jsme si, že ji přestanu jezdit, až zajedu čas pod 3hodiny- nestalo se, 1x jsem se přiblížila, ale 5minut je 5minut.
Rok 2012 – osudný úraz, doktoři mi zakazují běžky, že jsou pro mě nebezpečné…no, je léto, nebudu to teď řešit - učím se znovu chodit a není to sranda. Ale v době zimního pobytu v rehabiliťáku jsem už strukturovala skluznici na středočeských polích – takhle sprasit ski jde fakt asi jen na poli. Tehdejší ročník jsme sledovala v ústavu u TV a šílela – byl to ten nejhezčí ročník – dokonalá reklama na počasí, Jizerky, běžky a já tvrdla v ústavu a světě div se, všem okolo to bylo úplně ukradený. Jizerská i moje pocity. Jen primářka celkem chápala, když mě slyšela. Lyžuju jednoruč, ruku nenatáhnu, držím hůl jen pro rehabilitační pohyb pravačkou.
Zima 2014 - sice lyžuju, sice už v ruce hůlku držím, ale absence deltovýho svalu je znát- nemám motivaci závodit s handicapem, ale naopak je to šance na to, co mě lákalo už dříve - pomoci absolvovat závod s nevidomým závodníkem – to jsme ještě netušila jaká sranda se slepounama bude. Ročník, který byl mým premiérovým v roli traséra, byl i nejšílenější. Abych byla využitá, tak jsme kejvla na 25km v sobotu a 50km v neděli a firemní štafetu. V sobotu byly ve stopě kaluže, které na neděli zmrzly a nastal masakr. Ještě, že s nabídl kamarád jet jako druhý doprovod, soupaž jsem s mojí rukou nestíhala, on ten slepý závodník běhá v terénu 5km za 18min..takže i když není lyžař, fyzičku má. Zcela zmrzlá Kasárenská byla nikoliv odpočinkovým sjezdem nýbrž prověrkou všech zúčastněných. Padali normální závodníci, naše startovní pozice mezi 1. a 2. vlnou nás zařadila mezi ambiciozní závodníky….Přeskočit padajícího byl kumšt pro vidomého, natož pro slepce…Vystoupit ze stopy, když nám spadl nevidomý nešlo…nebylo kam vyskočit, v příkopě slabá vrstva ledu…Když se mně to podařilo a Roman taky nějak uskočil, neměli jsme nevidomého..Volání závodníků- ztratili jste slepce, bylo zbytečné – to jsme už věděli 
Následovaly další ročníky s nevidomými, ale myšlenka zda to zas nezkusit sama za sebe klíčila. Doklíčila 31.8. v 23:55 2017, kdy byl limit na levnější startovné ročníku 2018. Odklikla jsme přihlášku za 5 minut 12….a rozhodě ne s pocitem, že činím správně.
Ze Srí Lanky jsme se vrátila na vánoce, ale díky startu až v únoru byl celkem čas na trénink resp. prostě na lyžování. Před závodem jsem se cítila dobře a tajně doufala v nějaký čas – ten zmínila jen večer před startem Zuze Kocumový se kterou jsem občas lyžovala a i jí to přišlo celkem smělý.
Výsledný čas 3:24 překvapil okolí a hlavně mě samotnou – to byl čas jako před úrazem a celý závod se mně jel skvěle, bez krize a bavil mě. Tušila jsem zároveň, že ted už mám problém, musím jet další ročník a horší čas bude zklamáním.
Nicméně některé okolnosti hrály pro mě. Jednak jsme netrávila prosinec na Srí Lance v autě či na skutru, ale v Himalájích a 10.12. stála na vrcholu Lobuche peaku 6120m. Fyzický trénink tedy byl, červené krvinky nahromaděné také – mám si ulít jednu krevní konzervičku pro transfuzi před závodem? Měla bych jít s dobou Nakonec se rozhoduji, že to nebude třeba, snad něco v krvi vydrží. Sněhový podmínky excelentní a čas na lyžování jsme si taky udělala, v podstatě nejlepší podmínky před Ji50 co jsem kdy měla.
Nakonec se rozhoduji, že to nebude třeba, snad něco v krvi vydrží. Sněhový podmínky excelentní a čas na lyžování jsme si taky udělala, v podstatě nejlepší podmínky před Ji50 co jsem kdy měla.Abych se zcela nezrubala před nedělní JI50, vyměnila jsem mladýho nevidomýho kluka na sobotní 25 za holčinu na 10km + firemní štafeta. Před týdnem absolvovaný Boboloppet 90km, asi nebyl nejrozumnější, vzhledem k regeneraci, ale vzhledem k faktu, že nic nejezdím na plno, brala jsme to jako psychologickou výhodu, na startu Ji50 budu už mít za sebou skoro půlku Boboloppetu Dokonce jsem si nechala nasypat ski už v pátek večer – když už ten prášek roky mám a předpověd se neměnila natolik, abych řešila jaký ze 2 prášků dát. Lyže jsme tedy už v sobotu dala do mazacího stanu Swixu – nadace Leontínka má domluvu , že lyže namažou – předpověď napovídala, že já mázu rozhodně nevyhodnotím lépe než profíci od Swixu. 2x jim říkáme, že lyže jsou nasypaný, ať to jen namažou stoupacím, za pásky jsme vložila i lístek. Víc dělat nemůžu, dokonce jdu i brzy spát – takovou předzávodní kázeň u sebe neznám.
Dokonce jsem si nechala nasypat ski už v pátek večer – když už ten prášek roky mám a předpověd se neměnila natolik, abych řešila jaký ze 2 prášků dát. Lyže jsme tedy už v sobotu dala do mazacího stanu Swixu – nadace Leontínka má domluvu , že lyže namažou – předpověď napovídala, že já mázu rozhodně nevyhodnotím lépe než profíci od Swixu. 2x jim říkáme, že lyže jsou nasypaný, ať to jen namažou stoupacím, za pásky jsme vložila i lístek. Víc dělat nemůžu, dokonce jdu i brzy spát – takovou předzávodní kázeň u sebe neznám.Ráno vyzvedávám u swixáků běžky, nějak se mi nezdá skluznice, lesklejší než byla po prášku – že ji přetřeli hadrem jak to dělají u těch různě zamatlaných lyží? Nemá cenu se ptát, jdu zkusit mázu..Klistrová komora je dost odvážná, ale počítám, že se klistr roztáhne. Trochu to střílí, ale ten úsek ze stadionu není nikdy vypovídající, zakazuju si plašit a přemazávat..Tak strašný to není a chci aby mi to jelo. Startuju z druhý vlny, z hymny na startu a z davů za mnou mrazí, mám celkem dobrou pozici, sice jsme šla do vlny jako poslední s kamarádem, ale tak nějak umím se protáhnout dopředu s omluvným či přiblblým pohledem směrem ok ostatním. Ženskou chlapi pouští mezi sebe.
Smeká to i na Kristiánově – to se mi už nelíbí. Dále se to vylepšuje o to, že pravá lyže drhne. Netuším proč, nemůže být namrzlá, Na Rozmezí mě to už nebaví, smeká to slušně a lyži 3x drhnu o druhou. Nikoho nepředjíždím, naopak okolo mě mraky závodníků. Přepočítávám čas na cca konečný cílový. No potěš…neběžím, ťapu…už mě předjeli ambiciozní závodníci z 3.vlny, začínají mě předjíždět rekreační turisti. Promenádní protrpím, tu mám normálně ráda, dá se jet hezky klasika, není to soupaž, kde mám handicap ani prudký kopce, co neumím. Vrcholem bylo když mě předjel závodník, kterého asi řada z Vás potkává, jezdí v nějaký motocyklistický přilbě a s kamerou – důvod netuším,ale zajímal by mě. Mít na hlavě 3kg přilbu, ani se nehnu ze startu. Nějak se sunu směr Smědava, je tu servisní stánek Swixu, ale má to cenu? Jedu dál a překvapivě docházím ve stoupání Mirku Kocuma. V týdnu mi říkal, že si tréninkově dal Smědavu svižně v tempu a asi 2 týdny před tím celou 50 v tempu a čase, který je slušný i při závodě. Startoval 5min přede mnou a jelikož jsme nejčastěji letos na běžky jezdila právě s ním a Zuzkou Kocumovou a Liborem – vím celkem dobře, že je na tom dobře a byl to asi jediný 70 tník u kterého mi nevadilo, že mě předjíždí. Čekám, kdy mě začnou předjíždět bábiny s nůšemi a klestím. Zatím mě předjíždí jen mí středočeští kamarádi, co lyžují párkát do roka a za ty roky jim pěkně narostlo břicho. Držím dost zoufalý tempo, na Olivetskou to smeká skoro vždy, tam je to vždy už o morálu, ten nemám, nějak to tak vysápu a nějak dodřu do cíle. Kouknu na čas..3:48hm…to je o 24min pomalejší než loni, což je půl minuta na kilometr – to je prostě hodně. Ještě loni by mě ten čas asi neurazil – ale teď už vím, ře od sebe můžu čekat víc. V cíli se potkáme s Mirkem Kocumem, zas mě došel a tam na nás čeká Zuza Kocumova s nechápavým výrazem, kde se flákáme. Ještě večer řešila, zda pojede, no o nic nepřišla. Čekala tam asi 40min optimistka, prý na základě, jak jsme jezdili před Ji50 čekala ještě zlepšení času oproti loňsku a když viděla dojíždět turisty, myslela, že nás propásla a volala mi. Ten zmeškaný hovor, v době, kdy jsem ještě byla na trati mě pobavil.
Koukám na skluznici, asi prvně v životě, se mi klistr neroztáhl ani o centimetr. Tak to smekání chápu, ta komora vyla hodně krátká.
Zoufalý zájezd zajídáme ve stanu, škoda, že to tu není jako včera ve VIP stanu po firemních štafetách, kde bylo dost lahodného moku a kde jsme plnili hydratační program i s panem prof. Pirkem, se kterým se pravidelně potkávám zde – no, lépe než v Ikemu a který řešil, zda namazat či jet na skinech. Potkávám ho v i v neděli v cíli, nechal si namazat, jel výborně- o moc jsme ho neporazila, on je asi taky napojen na vesmírnou energii, i na treku v Nepálu, jak mi vyprávěl si odskočil do místní nemocnice, kde ho požádali, zda by někoho neodperoval, že oni to neumí.
Závěrem, jedna z nejhorších JI50.. příště zas půjdu v sobotu na náměstí na koncert, dám si svářaka dva..a půjdu spát pozdě a zajedu to snad zas líp a nebo se na to vykašlu
Sepsáno na pokyn Maka a nevěřím, že to někdo dočte dokonce 
Bookmark/Search this post with