Letošní závodění na trati Jizerské padesátky nám přiblíží Radka Tkáčiková
Skrz serii lockdownů a narychlo vymyšlené psychoterapie ve formě opakovaných výjezdů do Afriky se přibližuje termín Jizerský 50. Na trénink jsme neměla čas a 20 000 km nasezenýcch v autě během afrických výjezdů moc optimismu k nějakému výkonu na Jizerský 50 nezavdává. Proto mě varianta zrušení Jizerské 50 neděsí jako mnoho dalších lyžařů, naopak mně připadá jako nejlepší možnost a ještě bez ztráty kytičky. Nicméně organizátoři se nevzdávají, je už jasné, že jedna z figurek na Orloji ministerstva zdravotnictví sveřepý pan Blatný nás hromadně do stopy nepustí, ale organizátoři míchají lektvar blbých a ještě blbějších variant, hlavně udržet ročník a nemuset vracet startovné. Uklidním se po usnesení, že varianta lítat po trati individuálně v rozmezí několika dní se nekoná. Bylo by to vše, nejenom regulérní závod a uctění památky horolezců pod zeminou hluboko pod Huascaránem. Ovšem poslední verze je ještě praštěnější, zajet si Jizerskou virtuálně, kdo chce, tak na trati Jizerské 50, kdo nechce, tak kdekoliv, trať musí mít min. 50km a posílá se čas. Alespoň, že elita mohla absolvovat závod v plné verzi. Počasí, jiné ročníky tak nestálé a stále stresující zda bude dostatek sněhu, se letos hodilo do klidu, prašan, slunce a mrazy se staly tutovkou pro první týden v únoru. Lepší být nemohlo. Elita si fantastický zimní prosluněný den vychutnala a ostatní si mohli vybrat, kdy a kde startovné projedou.
Nemám problém s hledáním trati, takže jde o to kdy. Sobota již poskytla nádherný den, většina přihlášených si ji vybrala jak den svého virtuálního závodu, což bylo rozumné. Ovšemjá měla sraz s kamarády na Jizerkách, závod si mohu zahet i v týdnu zcela bez turistů.
V neděli ráno měním postup, chtěla jsem se na elitu podívat na trati, ale start již v 8h, autobus mně tam nejel šikovně, ono se z postele bude dívat taky dobře. Myšlenku zda si ho nezajet dnes, zapuzuji. Chyba. Tím, že byl Bedřichov ráno uzavřený, ani v 11h nikdo ve stopě není, jedu se projet a prvních 15km nikoho nepotkávám. Ale kochám se, fotím a času mám přece dost, na virtuální závod jsou 2 týdny. Jenže, v pondělí je stále krásně, ale lákají mě Krkonoše a skialpy. Správná volba, prašan, fotogenický počasí, krása. Přespávám u kamarádky a v úterý se jedu načerno projet do Jakuszyc. No a ve středu se pohádkové počasí pronikavě mění. Obleva. Předpověď však nesllibuje žádnou změnu k lepšímu pro další dny. Takže jsem ty krásné mrazivé dny prošustrovala. Ve čtvrtek už musím, jinak to neobjedu. Nejsme ve stopě tak brzy jak jsme si plánovala. Vyjíždím před 9, ranní rychlý sníh rychle teplá do pomalé stopy. Celkem mně to stoupá, klistr drží, i když na Rozmezí nikdy nejedu rychle, tak to ještě jakž takž jde. Ovšem, když se chci rozjet na Kasárenský, zoufale to nejede. Slunce nemilosrdně stopu zpomaluje. Tak to bude dřina. Jsem tu sama a bez soupeřů nemám žádný závodní nasazení. Cesta dolů je nekonečná, jindy tak krásný odpočinkový sjezd se vleče, jedu stále soupaž. Jezdeckou už prošourám, na Jizerce to náhle celkem jede, Promenádní je chvílemi ve stínu skvělá, má to skluz, ale vzápětí je to zase mokrá pomalá stopa. Počítám cílový čas, zpomaluji, ale nemám morál se nějak hecnout. Dojedu to 100 %, ale možná jsem přece jen měla jet v pondělí se Zuzou a Mirkem Kocumovými. S Mirkem, sice o čtvrt století starším, ale nestárnoucím bych tempo mohla držet, ještě na Rozmezí jsem byla rychlejší než on na dobrým sněhu, což se mně nestává, ale pak už každým kilometrem na mě virtuálne získával. Tak se alespoň kochám, mám o vrstvu navíc než by se hodilo, slunce nemilosrdně spaluje. Olivetská už byla o morálu, už to chci mít za sebou. No, odploužím to do cíle v pomalým čase 4:18 , ale v dnešních podmínkách a při solo jízdě se to dalo očekávat.
Skol Radka Tkáčiková