Když jsem v únoru dostal nabídku, že bych mohl jet do Piemontu s Makem, Mírou a Vaškem, tak jsem tak neurčitě souhlasil, že bych teda jel, ale moc jsem se na to necítil. Jelikož byli ve hře ještě Matěj a Šípus, tak jsem ani moc nepočítal s možností, že bych nakonec jel. Matěj skoro okamžitě vypadává ze hry kvůli maturitě, pak nastává dlouhé odmlčení. Týden před plánovaným odjezdem v půli dubna mi je oznámeno, že Míra ani Šípus nejedou a že určitě jedu. Naštěstí doma voda teče a v Piemontu je sucho, tak mám alespoň možnost natrénovat na tom nejlepším, co mi okolí bydliště nabízí.
Pátek 27.4.
Začíná moje soustředěná příprava. Domlouváme se s Matějem, Vaškem a Čívou na Jizerku a horní Jizeru. Nasedáme ve čtyři na Jizerce u pily ještě s Doktorem. Moc se necítím, celý den jsem akorát seděl a dělal věci do školy. Vodočet ukazuje 70 cm, což mi s odstupem času přijde jako optimální voda. Kdo to někdy jel, nebo alespoň procházel, tomu je jasné, o co jde. Nejdříve klidná říčka se sevře mezi Bukovec a Střední jizerský hřeben a na úseku jeden a půl kilometru dlouhém padá skoro o 100 výškových metrů dolů. Kilometráž říká, že je to nášup a WW V, což člověku moc neřekne, videí je poskrovnu a na nich to nevypadá zas tak hrozně.
Plán je jasný, Číva nám najede stopu, my se jí budeme držet a Doktor to bude uzavírat. Zpočátku klídek a pohoda, s Matějem po sobě házíme zbytky sněhu, který se zde po březích válí. Sem tam menší stupínek, než dorazíme k úpatí Bukovce. Tady se najednou vše jak mávnutím kouzelného proutku mění. Voda začne padat balvanitým korytem dolů a jen v největších lagunkách je místo pro všech pět lodí. Číva to mastí vpředu, moc si s tím neláme hlavu. Na první zastávce lapu po dechu a začíná se mi dělat blbě (toho se nezbavím až do konce dne). Zbytek se usmívá, Matěj je nadšen.
Číva zběžně popisuje následující úsek a pokračuje. Přesto, že za sebou má už čtyřikrát Mumlavu, vypadá, jako by právě vylezl z postele plný energie. Šílený, snažím se kopírovat jeho stopu a dělat přesně to, co on, bych se tím bludištěm průskoků, skluzavek a válců promotal celý. Následují další dvě zastávky a během dvanácti minut se dostáváme před závěrečný úsek pod pěší lávkou přes Jizerku. Návod zní jasně: „Teď je to fakt nářez, jeďte pravým ramenem, co nejvíce vpravo. Na konci je stupeň dvoumetrový stupeň, je lepší ho boofnout. Hodně štěstí a nechte si rozestupy.“ Pak Číva mizí mezi kameny. Stále vydýchávám. Mám za sebou už jednoho eskymáka. V jednom úseku, kde to docela padá dolů, asi nepatrný válec, možná kámen, trestá můj špatný náklon. Okamžitě zkouším zvedat odzadu, což mi vychází.
Postupně odjíždí Číva, pak Vašek, Matěj… Je řada ne mě! Snažím se držet vpravo, ale chvílemi jsem u levého břehu. Víc vpravo to nejde. Náklon stíhá náklon, v tomhle úseku je vody méně díky rozdělení do dvou ramen, tak si člověk moc nevybere, kameny trefí tak jako tak. Ani se nenaděju a padám z posledního stupně. Lehce bokem, bez boofu, dle komentáře jednoho z přihlížejících: „Jak pytel sra***!“ Naštěstí mi je to prominuto a bez eskymování dojíždím až na soutok s Jizerou. Zastavujeme, odpočíváme. Číva si stěžuje, že podvečerní Kamiennou asi nestihne.
Následuje jednodušší úsek Jizery, který teprve v oblasti kolem železničního mostu znovu začne nabírat na obtížnosti, pomineme- li dvě až tři kratší peřeje před tím. Když to člověk nikdy předtím nebyl, tak nemá šanci poznat jaký je stav. Našich 30 kubíků, které tam tou dobou tekly, dokázaly krásně vyhladit koryto. Zbyly jen krásné vysoké pravidelné vlny a sem tam válec velikosti větší než malé. Užívám si to, odpočívám. Peřeje nejsou nijak hrozné, ale začínáme se blížit k železničnímu mostu. Těsně před mostem se zaříkávám, že od teď už budu poslouchat maminku a nebudu dělat blbosti. Pod mostem se ptám, jak daleko je to do Kořenova, že bych se na to radši vykašlal. Nikdo mi neodpovídá a všichni jedou dál, tak pokračuju taky.
Sjíždíme první jez. Čívův návod jsem moc neslyšel, jen jsem zaslechl stočit špici a vlevo. Stáčím tedy špici vlevo a za hranou zjišťuju, že mířím na pravý okraj kamene. Naštěstí se stíhám otočit a těsně míjím kámen. Lehké úseky skoro mizí, voda až na pár lagun padá neustále mezi kameny dolů. Nezřídka kdy se stává, že Matěj jedoucí asi deset metrů přede mnou najednou mizí v prudkém esíčku dolů a za kámen. A k tomu ta masa vody, která se tu valí. V některých místech prostě jen člověk střídá náklony a snaží se boofnout alespoň ty válce, které jsou velikosti jako ten vpravo na Ostrově a větší. Několikrát mi voda šlape na záď. Jednou předvádím dokonalou piruetku se špicí kolmo vzhůru, naštěstí bez eskymování. To na sebe také nenechalo dlouho čekat. Opět zvedám odzadu, tentokráte trochu méně jistě, ale nakonec úspěšně.
Když dorážíme k prvnímu mostu v Kořenově, jsem už docela hotovej, ale největší peklo mé dosavadní kariéry mám za sebou. Chvíle zklidnění, jez a dál již to mám sjeté, tedy za značně menšího stavu. Kde člověk normálně hledal průjezdy mezi kameny, tam teď hledá průjezdy mezi válci, které ty kameny tvoří. Těsně před Cutisinem se všechno ještě zvětšuje a zrychluje. Bojím se, že nezvládnu přistát, ale nakonec to v druhém vracáku zvládám. Je mi jasné, že budu přenášet. Matěj i Vašek taky. Číva jede, Doktor taky. Oba bez problémů. Číva si dává druhé kolo. Dojíždíme na Mýto a já jsem šťastný, že jsem přežil. Trvalo nám to těsně pod 2 hodiny. Od téhle chvíle mě už pohled z mostu v Tanvaldě moc nevzrušuje.
Sobota 28.4.
Ráno vyrážíme ve složení Mako, Matěj, Míra, Vašek a já. Rozjíždíme se dvěma jízdami na Mumlavě. Poprvé jedu zas stavu 120 cm, označeného za optimum. Lze s tím souhlasit. První jízdu s námi jede i Honza a slalomáři. Vše bez problému, Míra testuje Raptora na jezu, Vašek skáče také. Po včerejšku to hodnotím jako příjemnou vodu na rozjezd. Na Mýtě se odděluje slalomářská sekce, která pokračuje do Vilémova. My jedeme nahoru a dáváme další kolo. Blbneme v jednom z válců pod Podkovou.
Po dojezdu od Čívy zjišťujeme, co má jaký stav. Jizerka zatím nic, Kamienna také nic moc. Dáváme třetí kolo na Mumlavě a přesto, že Kamienna nevypadá, že by měla vodu, tak na ni vyrážíme. Jedeme se podívat do Sklarské Poreby na Motocross. Kdo neviděl, nepochopí. Dvoumetrový skok z jezu do esíčka širokého 2 metry, kudy teče všechna voda. Bazének, bordel a dvoumetrový skok od dalšího bazénku. Skok pokud možno vlevo po skále, mezera vpravo hrozí zaklíněním a možná padá na kámen. Dalších 200 metrů nepřehledný úsek v rychlé palbě a malá lagunka na nadechnutí před pokračováním. Matěj s Vaškem se shodují, že je méně vody než ve středu, kdy to jeli, a že pojedeme raději horní úsek.
Nasedáme v Jakusyczích u mostu hlavní silnice přes řeku. Zpočátku jde o krajinovku. Koryto kolem dvou metrů široké, hladina bez vlnek vyjma několika umělých stupňů. Tak to vypadá možná kilometr dva, pak se Kamienna začne sklánět pomalu dolů a postupně nabírá na obtížnosti. V lese nacházíme třímetrový vodopád. Prohlížíme, jistíme. První jede Vašek, bez problému skáče. Všichni zvládají vodopád na výbornou, jen Míru školí následující váleček a tak nejdříve končí hlavou dolů a po neúspěšném eskymákovi krysí. Vše odlovíme a pokračujeme.
Dostáváme se do Sklarské Poreby nad Motocross. Přemýšlím, jestli to jet, je to hodně rychlý a technický. Na břehu spousta lidí u místní lanovky ze skály. Pět kajakářů berou jako příjemné zpestření. Není čas přemýšlet, jestli jo, nebo ne, kluci mizí za hranou jezu a všechny oči se upírají na mě. Ok, jedu a přece nebudu krysit, když mám takové publikum. Z úvodního skoku a esíčka jsem měl asi největší respekt, ale zvládám ho bravurně. Následnou peřej zvládám, ale než si stačím uvědomit, že závěrečný skok přes kámen, už letím mezerou dolů. Teče jí celkem dost vody, takže mě to zašlapává komplet pod vodu. V lagunce se jako raketa vynořuju a zvedám. Koukám, kudy jet závěrečný úsek. Vpravo se zdá méně vody a více času, vlevo najíždí Míra, mizí a za chvíli je vidět o 200 metrů níž v lagunce. Je tam nějak zatraceně rychle, ale když Matěj vpravo vystupuje a signalizuje vlevo, nezbývá mi, než tam jet. Rychlá palba, člověk ani nestíhá nějak zvlášť pádlovat a je dole. Všichni se šklebíme, vylézáme a valíme domů.
Neděle 29.4.
Jedu s Mírou a partou z libereckého ACčka. Na Mýtě se domlouváme na Jizerku a Jizeru. Moc se mi to nelíbí, stav 55 cm bude asi pěkná šutrovačka, což se potvrzuje. Nasedáme v rašeliništi Jizerky a projíždíme celou louku, na které jsou rozesety domy osady. Pěkná krajinovka. Jelikož je nás osm, dělíme se před Bukovcem na dvě party. Jedu s Mírou, Šípusem a Tarzanem. Je málo vody, člověk často končí bokem na kamenech, což se mi jednou mstí a pozadu padám do půlmetrové mezery mezi kameny. Končím dnem vzhůru. Jen jedna ruka na pádle, tak radši krysím. Loď se poslušně parkuje mezi kameny a já po zadku skáču ještě další peřej a vylézám. Vytahujeme loď, vyléváme a pokračujeme.
Pod pěší lávkou se v jednom průskoku zapichuju mezi kameny, když se vyhýbám Šípusovi visícímu na kameni. Neznámý samaritán deroucí se křovím mi pomáhá a pokračuju dál bez opuštění lodi. Závěrečný skok. Na soutoku je snad 20 různých lodí, všichni odpočívají a loví nebohé kamarády. Míra krysí kdesi nad závěrečným stupněm.
Jestli v pátek byla Jizera od soutoku s Jizerkou krásné pohoupání na pravidelných vlnách bez jakýchkoli záludností, tak dnes člověk musel kličkovat mezi kameny. Docela překvapivé zjištění. Ještě se v této obtížnosti úplně necítím, ale lepší než v pátek. Ostatně v techničtějších pasážích kolem železničního mostu a pod ním mám podstatně více času, než o dva dny dříve. To je ale vykoupeno tím, že některé průskoky jsou nesjízdné, protože vedou do šutrů, což v pátek nebylo. V některých místech, kde většina vody valí na skálu, mi přijde, že z kamenů kouká možná o dobrých 30 cm víc!
Lovíme dva plavce. Jeden nestíhá vyzvedat a poté, co ho proud nažene pod strom u břehu, opouští se zlomeným pádlem loď, druhý bojuje v Cutisinu a po opuštění lodi je vyplaven spodem až na druhou stranu vany a pryč. Po dojezdu na Mýto se Míra s Šípusem rozhodují pro Mumlavu, které již má něco mezi pětadvaceti a třiceti kubíky. S díky odmítám a čekám na ně. Po chvíli přijíždějí. Prý to bylo maso. Přidávám se a jedeme za 45 kubíků z Mýta do Vilémova. Až po Ostrov krásné vlny a obrovské válce mezi nimi, pod Ostrovem již jen krásné, pravidelné a hlavně vysoké vlny. Ostrov jede jen Šípus, vpravo se zdá lepší než vlevo. Voda teče vrchem přes rozřazovák. Krásné pohoupání, za chvíli jsme tam. Přál bych vám vidět, jak pulsuje vilémovský jez za velké vody. Úchvatná podívaná! Vše začíná krásnou vlnou vpravo u zdi, ta se během několika desítek sekund přesune na prostředek jezu a pak je najedou zalita ze stran vodou a pod jezem zůstane jen čtyřmetrový válec bez šance na únik. A po chvíli se to celé opakuje znovu. Na konci převlékání přibíhá borec, jestli mu nepomůžeme odlovit loď. Zaplaval na Ostrově, okamžitě chytnul stopa, a když dorazil do Vilémova, loď tu již byla. Těsně to nestíhá, tak ho bereme k lesnímu jezu, kde ho po radě zanecháváme svému osudu s kajakářem a posádkou Baraky. Jeho Raptor se motá ve válci a nějak se nemá k tomu, aby si pro něj uvázaný skočil z druhého břehu.
Pondělí 30.4.
Vyzvedáváme s Makem Vaška v Josefáči a opět valíme na pomezí Jizerek a Krkonoš. Dáváme Mumlavu a Jizeru z Kořenova do Vilémova. Jelikož jsme se cestou stavovali v Příchovicích v kravíně pro čerstvé mléko, které by pobyt v autě při slunečném počasí a 20°C nevydrželo, zakopáváme ho na nasedačce v Kořenově u jezu do posledního zbytku sněhu, kde ho odpoledne vyzvedáváme.
Tím končí moje příprava, pomineme-li nějaké ty Jizery z Mýta dolů a Kamenice z Plavů předtím.